Pohádka o Československu

A tak k nám přišlo jedno velké výročí, jak se nám ze všech stran snaží nakukat všechna média. V nich se papaláši všech služebních postavení zaklínají říjnem 1918, kdy prý odvěké snahy Čechů našly své zhmotnění 

ve vzniku Československa.

Neboť jak nám dodnes tvrdí prvorepubliková propaganda, trpěli jsme v rakouském žaláři národů a strádali pod jhem rakouské monarchie, přičemž není větší lži než této.

Království české a Markrabství moravské byly součástí jednoho obřího ekonomického prostoru prostírajícího se od Lvova do Terstu, vyznačující se naprostým ekonomickým liberalismem a po předání značné části moci císařem do rukou jeho lidu v roce 1867 jej můžeme nazývat konstituční monarchií. Neboť toto rozhodnutí císařovo znamená vznik parlamentarismu a politických stran, stejně jako národní rovnoprávnost všech národů v Rakousku žijících.

Tedy do tohoto času můžeme zasadit největší národní rozkvět, kterého naše země, tedy Čechy a Morava zaznamenaly a který nemá v pozdějších dějinách ani obdoby ani následování.  Neboť lze směle hovořit o tom, že všechno to co za něco v naší zemi stojí, ať už jde o architekturu nebo průmyslové podniky, vzniklo a bylo vybudováno díky péči a zájmu Františka Josefa I. o rozvoj a pokrok v jeho zemích.

Naopak od roku 1918 lze zaznamenávat již jen úpadek. I když tolik opěvovaná první republika měla být dle momentálního oslavného vytrubování jakýmsi rájem na zemi, opak je pravdou. Byla to chudá a neúspěšná země zmítaná mnoha vnitřními rozpory, kdy ekonomický rozvoj byl paralyzován vycházením vstříc malosti zástupců jednotlivých oborů zemědělské a průmyslové činnosti ve smyslu uvalování cel na produkty ze zahraničí tak, aby tyto podniky nemusely čelit konkurenci.

Což ve svém důsledku znamenalo uvalení cel na produkty jejich a z kdysi volného trhu se stal žalář ekonomik, protekcionismu, lidské omezenosti a krátkozrakosti. Ani pokud o národnostní politiku jde, nebylo Československo úspěšné.

Založilo svoji existenci na lži o národu československém a druhou nejsilnější národnostní menšinu, tedy tu německou vyřadila z toho, aby se stala složkou státotvornou a vystavila ji útlaku. A nejen menšinu německou, ale i maďarskou a polskou, přičemž jak s Maďarskem, tak s Polskem vedlo Československo ze začátku své existence války s cílem získání území na jejich úkor. Čehož i dosáhlo, neboť mělo silnou oporu především ve Francii. Aby tak získalo mnoho nepřátel v zemích okolních.

A tak již na samém začátku iniciovalo Československo proces, který měl v sobě zakódováno své sebezničení. Neboť namísto modelu švýcarského, založeného na co největší dělbě moci a vzájemného národnostního respektu, zvolilo Československo tuhý šovinistický centralismus prosazovaný státní mocí a jejími represivními složkami, realizovaný střelbou z kulometů do vlastních občanů.

Pokud připomeneme ten fakt, že tvůrci tohoto experimentu přikreslili na mapě do jednoho celku ještě i Podkarpatskou Rus, tedy území nacházející se ve středověku a obývané negramotnými lidmi bez jakýchkoliv známek civilizace, uvalilo Československo na sebe balvan obřích investičních výdajů.

Který spolu s ekonomickou podporou Slovenska, které na tom nebylo o mnoho lépe, znamenal to, že Československo tak nebylo schopno vyřešit ani ty nejzákladnější sociální potřeby, jako je nemocenské, penzijní a nezaměstnanecké pojištění, což znamenalo, že příchod hospodářské krize ve třicátých letech vytvořil nebezpečně třaskavou směs tvořenou mnoha národnostními nacionalismy, vzniklými pod pokličkou národnostní necitlivosti a útlaku jakožto i bezvýchodné životní existence, kdy bídou a zoufalstvím byli nejvíce zasaženi etničtí čeští Němci.

„Muž, povoláním odlévač, je nemocný, jeho žena rovněž stůně. V komůrce, ovládané vlhkostí a plísní, bydlí i dvě děti: sedmiměsíční kojenec a tříletý klouček. Chlapeček musí spát na dvou sražených křeslech, protože po zemi pobíhá množství krys. Před hladovými hlodavci není v bezpečí nikdo a nic, jak nám žena předvádí na několika rozežraných kouscích prádla. Hned vedle stájového bytu se nachází žumpa.“ Wenzel Jaksch, Ztracené vesnice, opuštění lidé… Reportáže z českého pohraničí 1924–1928

Když se pak v Evropě začala hroutit demokracie, bylo tomu tak proto, že tamější demokratické reprezentace nebyly schopny přijít se zásadními sociálními řešeními, jakožto i s otevřením evropského trhu tak aby byla ukončena ekonomická krize a odevzdaly svojí neschopností politický prostor demagogům nacistickým a komunistickým.

Tak tomu bylo i v Československu, které ještě před vyústěním celé krize opustil Edvard Beneš jako jeden z prvních a odlétl do zámoří, aby Československo ponechal svému osudu.  Namísto toho, aby odmítl jakékoli mezinárodní snahy o ústupky Hitlerovi, aby se postavil do čela země, povolal do zbraně všechny jeho demokracii věrné občany.

Od Němců přes Čechy až po Slováky, opřel se o opevnění, která byla schopna válečného nasazení, a namísto toho aby v čele svých vojáků svedl marný boj a zemřel, tak prostě zbaběle dezertoval od své nejvyšší ústavní povinnosti a vystavil naši zemi ztrátě cti.

Z čehož se jak vidno, pokud pohlédneme na její politickou reprezentaci, doposud nevzpamatovala.  

Tedy mi není vůbec jasné, co že vlastně máme slavit. Československo dávno neexistuje a svým dvojím rozpadem dokázalo, že koncept násilného uplatňování moci a potlačování národnostních práv vedou pouze k reakci, která může být ještě mnohem prudší a silnější než to, co stojí na jejím počátku.

Zda jsme si z toho něco odnesli, to netuším.

Ale pokud 60% populace považuje rozpad Rakouska-Uherska v roce 1918 z ekonomického hlediska za špatné rozhodnutí, stejně jako já, vidím zde počátek návratu k věcem vlády vedoucím k rozkvětu země, péči o její občany a službu jejich právům a potřebám, jako tomu činil i poslední král český Karel I.

Jehož vyhlášení federativních států rakouských sice přišlo pozdě. Ale který rozkazem rakouským ozbrojeným silám o tom, aby nijak nezasahovaly do rozpadu monarchie v Praze, znamenal vytvoření odkazu, na který můžeme navázat.

Odkazu respektu k těm, o které pečujeme, k odkazu prosperity a blahobytu tak, abychom konečně žili užívajíce lucemburské, rakouské, švédské, belgické, norské, holandské, španělské, lichtenštejnské, dánské, monacké či britské životní úrovně a ochrany práv a svobod občana, tedy způsobu života občana některé z evropských konstitučních monarchií a nikoliv té orientálně despotické, založené na mocenských klanech majících původ nikoliv v hodnotách, ale jejich naprostém opaku.

Neboť z otrapy, byť bude mít drahý oblek, naleštěnou limuzínu a své poskoky, aby si tak hrál na královský dvůr, šlechtice neučiníš.         

A my už konečně pohřběme dávno mrtvé Československo, vystrojme mu pohřeb a nežijme v jednom pokoji České Republiky s jeho mrtvolou.

Hrozně to tady smrdí.

Miroslav Václavek

Šumperk