Každý den jiný stát a přesto pořád ten stejný, aneb týden v Julských Alpách na kole

Z okolních hor se sneslo bílé ráno, bílé stejně jako vápencové vrchy okolo, když vtom nás probudilo řízné: "Raus!" Osádka vozidla podřimující na rakouském parkovišti v tu ránu procitla ajn cvaj a počala hledat bílé podkolenky  

a málem se připojila k osádce vedlejšího vozu s velkým D na značce, kterému velela blond velitelka a která rovnala blond děcka k přepočítání ven z auta do úhledné řady, aby se nám ulevilo, že my máme na značce CZ a tudíž se na nás ono vyštěknutí nevztahuje. 

Ale befél je befél a tak jsme se vysoukali z prostoru našeho auta, které jsme užili ke spánku nad ránem a mohutným zívnutím jsme si málem každý vyvrátili sanice a usoudili, že tedy asi taky vstaneme a půjdeme využít služeb rakouské tankštelle kousek od Villachu a pak, že to dorazíme. 

A taky, že jo, za hoďku a něco jsme dorazili na fraj parkoviště kousek od villašského nádru, což bylo skvělé, protože tady za týden vystoupíme z vláčku, neboť vyrážíme na kolech do Julských Alp a prolítneme to, až k moři. 

A tak sundáváme kola, vytahujeme batohy, spacáky a stany a vůbec veškeré krámy, které potáhneme na hrbu i na kostrách kol, když tu potichounku, polehounku přijede rakouská policaj a jako lasičky se přitočí dva policajti a jedna policajtka a prý jestli jsme tam nespali a co tam vůbec děláme a tak. Prostě takový ten nezávazný profylaktický pohovor vykonaný nepochybně na základě telefonátu některého z bdělých občanů z domů okolo. 

Ale nakonec byli celkem fajn a milí, takže to bylo s úsměvem na rtech, tedy jsme se dopakovali, nasedli na kola a vyrazili vstříc dobrodružství. 

No a už projíždíme malebnými rakouskými vesničkami a vískami a všude okolo, jako houby po dešti začínají vyrůstat kopce, které jakoby chtěly růst až do nebe a je opravdu velké teplo a tak jedeme lážo plážo po krásných cyklostezkách, které k nám ještě z neznámých důvodů nestačily dorazit.

Jedeme, tedy můj bratr, jeho syn a já, abyste věděli s kým máte tu čest a cesta se zvedá zatím velmi zlehka a potkáváme skupinku cyklistů s bialo czerwonou vlajkou s orzelkem, tedy Poláky a tak se dáváme do řeči, protože polsky umím stejně dobře jako česky a cesta plyne v družném rozhovoru a tady Poláci odbočují tak si slibujeme, že až se potkáme w Polsce, že si vypijeme :-) 

Přijíždíme do italského Tarvisia a dáváme si nějaké mangiare a rozhodujeme se pokračovat dál a projíždíme opuštěným hornickým městem, které vypadá jako z nějakého postkatastrofického filmu a přijíždíme k jezeru Lago del Predil, kde rozhodujeme, že zde budeme šlófovat. 

Po dalším mangiare v bufetu u jezera, kde se krom něj široko daleko nenachází vůbec nic, aby zůstal zachován přírodní ráz, se přesouváme na jeho druhý konec, kde na břehu rozbíjíme ležení a jdu si zaplavat a pak osvěžen uléhám do spacáku v nadmořské výšce 969 metrů a nad hlavami jsou miliardy hvězd a občas nějaká kreslí čáru v naší atmosféře, jako když dítě dýchne na sklo autobusu a pak v tom čmárá a dávám si dohromady perspektivu svého omezeného bytí a okolo stojí mlčenlivé skály a je hluboké ticho. 

Ráno se probouzíme do slunečného dne, z jezera stoupá ranní pára a v jemných vlnách se vlní okolní hory a tak se jdu do jezera umýt a pak se balíme a jedeme zase dál. Vracíme se k bufáči, kde si dáváme parádní mangiare, doplňujeme tekutiny do lahví a do sebe a za chvilku jsme ve stoupání na Predil Pass, což je horský průsmyk mezi Itálií a Slovinskem a cesta začíná mít ráz alpský, ale je to hezká asfaltečka a tak jsme celkem za chvíli o několik set metrů výš kousek od čáry a já si jdu prohlédnout bunkry dělostřelecké rakouské baterie a pak nás vítá cedule Slovenia a začíná sjezd, který je opravdu ostrý a opravdu dlouhý a kde nám tabule říkají, že má 13,5 stupně a kde vesnice Strmec na Predelu dělá čest svému jménu. 

Přejíždíme most nad takovou hloubkou, že snad ani není vidět její konec a brzdy mají co dělat, protože je to dolů téměř kolmo a provoz na té cestičce na tři facky je poměrně velký, takže zapínám všechny mé radary a potkáváme peleton na silničkách, který se s vyplazenými jazyky a s dresy dokořán šine pomalu v protějším druhu nahoru a závistivě na nás pokukuje, jak si to sjíždíme dolů. 

A najednou se cesta trochu srovnává a jsme v Log pod Mangartom, kde se ohlížíme zpět a nechápeme kudy jsme to vlastně přijeli, protože na obzoru se tyčí hory, které budí respekt od pohledu. A pak už dojíždíme do kempu Lazar, který stojí na břehu řeky Soča a stavíme stany a mě to nedá a jdu dolů k řece, která huláká, křičí a syčí na celé kolo a je průzračná a tyrkysově modrá a tak do ní v blízkosti břehu hépnu a ona mne probodne milionem jehel, protože je jako led a její proud mne tahá za nohu do peřejí, ale stačím se vydrápat ven a lapám po dechu a je mi krásně. 

Ráno si v kempu dáváme snídani a kávu a v třeskutém vedru, které panuje ve dne v noci vyrážíme na další část cesty. Projíždíme údolím řeky Soča, kde se za první světové války odehrávaly strašlivé bitvy a kde jsou cesty lemovány válečnými hřbitovy přes Kobarid a přijíždíme opět do Itálie do města Cividale del Friuli, kde si dáváme něco na pití a chvilku alespoň velmi relativně vychládáme i když teploměr ve stínu ukazuje 34 stupňů pana Celsia. 

Ale už to máme jen kousek na ubytko, kterým je opravdu krásný a vznešený hotel v Cormons, kde si za pár kaček za noc užíváme nevídaného luxusu, jako je klimoška na pokoji, terasa, kde si sušíme přepraná trička a hotelový bazén, kde se povalujeme na lehátcích a kde si dávám skvělé italské bahno. 

Na druhý den se loučíme na recepci a paní recepční si pro sebe překvapeně říká, Repubblicca Ceca, a pak pokračuje slovensky, že pochází z Trnavy a že v Itálii žije už víc jak dvacet let a člověk se jen utvrzuje v tom, jak je svět malej, až malinkatej a pak vyměňuji synovci přední duši, protože někde včera píchl, ale to k cestování na kole patří a protože jsem strašně šikovnej tak už zase jedeme dál a cesta ubíhá mezi poli se slunečnicemi a kukuřicí a pak se přidávají i vinice, které se táhnout do nedohledna a všechno to krásně voní, jak to zraje a je slyšet jak slunce plní hrozny vínem k prasknutí a přes cestu přebíhají ještěrky a plazí se plazi a vzduch se horkem úplně třepe. 

A tak jsme rádi, že jsme si na tento den naplánovali krátkou etapu a spíme ve vesnici z 15. století ve stejně starobylém domě a vyrážíme do města Palmanova, což je vojenská pevnost v mnohoúhelníkovém tvaru. A samozřejmě jako všude v Itálii je většina obchodů a hospod zavřena, protože Ital tou dobou někde polehává ve stínu a nějací blázniví turisté z Česka, kteří by rádi něco pojedli a popili jsou mu víte leda tak kde, ale i tak poblíž palmanovského náměstí nacházíme nějaké trattorie, kde se pracuje a tak usedáme do stínu a zvykáme si na italský způsob život, který plyne pomalu a klidně a usrkáváme kávičku, limonádičku a my dospělí pivečko a vínečko a přikusujeme  bruschettu, měl jsem se šunkou a s funghi a lelkujeme a pak se procházíme  a čekáme až k večeru dorazí další bráchův syn, který projíždí Itálií a pak najednou přímo vedle nás zastaví jeho dodávka a tak se vítáme, a usedáme k mangiare a radujeme se z toho shledání. 

Protože v Česku se nám to podaří málokdy a za tím, abychom se alespoň s malou částí naší rodiny viděli, musíme do Itálie. Což se daří a pojídáme italskou kuchyni a pak se zase loučíme, protože synovec musí spěchat do Práglu a zase se loučíme a třeba opět příští rok v Itálii nashle :-) 

A my se už za tmy vracíme do pět set let starého domu a ukládáme se do betle a na sousední zahradě dovádí italská mládež, ale protože jsme utahaní jak koťata, přepravujeme se rychle na druhý břeh a usínáme. Tedy, nemohu sloužit pokud o italskou mládež a podrobnosti jde :-) 

Ale je tady zase ráno a slunce jede na plný céres, ale dnes to taky nemáme daleko a navíc jedeme italskou Hanou, protože z hor zůstaly jen stíny na obzoru a přijíždíme do kempu u města Grado a soutěžíme o to, kdo první uvidí moře, což vyhrávám, protože spatřuji moře kukuřice a jsem prohlášen za cretino a už je tady, laguna s kempem a ostrovem, na kterému pobudeme dva dny a tak opět stavíme jurty, jako správní kočovníci a jdeme do bazénu a něco pojíst a popít, protože jsme šťastně dorazili a tak to neflákáme :-) 

Druhý den jedeme po několika kilometrovém mostě nad lagunou do města Grado, což je lázeňské letovisko na pobřeží moře a kde je tak krásně, že se mi nechce zpět, ale nedá se svítit, povinnosti volají. 

A tak po závěrečném úklidu a spakování pojíždíme na kolech do Cervinagno del Friuli, kde lezeme do vláčku a jedeme do Udine, kde máme hodně času a tak jdeme zkouknout Udine a nedaleko nádru usedáme na kávu a zjišťujeme, že jsme asi v severní Africe, protože jsme v přistěhovalecké čtvrti, což barevnost našeho výletu jen doplňuje a jdeme dál do centra, které je překrásné a renesanční a dáváme si jak mangiare tak i něco na pití a pak už musíme zase na nádr, když vtom synovec Jožka oznamuje, že opět píchl, pro změnu kolo zadní, ale protože jsme jen kousek tak to dotlačí a doma to opraví a pak přijíždí lokomotiva Siemens a nakládají se kola do rakouského vlaku, co jede do Vilachu a když je 17.22 tak vlak v 17.22 ani jedna vteřina méně nebo více odjíždí a funguje v něm klimoška a lidi jsou na sebe moc milí a povídají si a jedna starší paní Rakušanka na nás hovoří krásnou češtinou, tak si s ní taky povídáme a vlak projíždí takovými scenériemi, že všichni jsou nalepeni na oknech, neboť se s námi loučí Julské Alpy a pak vlak vjíždí do prvního tunelu a po zbytek cesty se v něm vlastně pohybuje téměř pořád, než nás to vyplivne kousek od Villachu a pak i na hauptfbánhofu. 

A my to máme jen kousíček na parkoviště, kde se neplatí, ale tentokrát už bez pohovoru, protože už jsme staří známí a zase pakujeme všechny krámy dovnitř a dáváme kola na střechu  a po třetí ráno jsme v Práglu a jdeme do betle a já v osm ráno vyrážím zase na nádr, ale na hlaváč a ještě mě čeká cesta domů do Sudet, 

A co z celé téhle cesty a nádherného čundru těmi nejkrásnějšími kouty Evropy vyplývá? 

Že je zapotřebí občas ztratit cestu a najít nějakou novou, která se nám otevře, protože toho jsme hodni a kde se dozvíme jak něco sám o sobě tak i o světě okolo. 

A taky, že i když jsme projeli tři země, že jsme byli pořád v jedné a té samé.

Ptáte se, co to ten chlap vykládá? 

Vykládá následující, že kdysi ono území bylo lénem Přemysla Otakara II. a spravovali jej čeští páni jako třeba Oldřich z Heunburgu či Oldřich z Drnholce a vlastně i poté, co bylo území naší krásné společné rakouské vlasti nešlo o cizinu, neboť i my jsme byli její součástí. 

A tak díky za náplast EU, která zhojila ty nevětší rány vyvolané šílenstvím nacionalismu, který Evropu přivedl ke dvěma světovým válkám a že se z hranic se staly jen místa, kde se národy dovídají o své pestrosti a kterými procházejí, jako dveřmi otevřenými dokořán. 

A jestli si snad kladete otázku, že bych si tam něco taky zajel?

Má odpověď zní jeďte a to třeba hned! 

Dozvíte se, jak jsou lidé v Rakousku příjemní, milí a fajn a že něco tak nespolehlivého, jako je český vlak může jezdit na vteřinu. Pak se dozvíte i to, že ve Slovinsku jsou lidé veselí, hodní a pohostinní a že jejich země se dotýká nebe a že v Itálii jsou cesty, jaké chceme i u nás a že pořádek, zdvořilost, čistota a ohleduplnost v těchto zemích vládne. A především, že ani u nás to není tak strašné, jen vychytat pár much, nebo spíše masařek a pak ty cedule na hranicích zůstanou jen hranicí foklórní, nikoliv civilizační.

A hory?

Bože, ještě pár let vám z toho půjde mráz po zádech, jen na to vzpomenete.  

Miroslav Václavek

Šumperk