Památník sovětského okupanta na Olšanech - výsměch jeho obětem

„Den památky Rusů, kteří splnili svou vojenskou povinnost, službou mimo vlast  - je to oficiální památný den v Ruské federaci, aby uctil památku vojáků-internacionalistů, kteří vykonávali svou mezinárodní povinnost za hranicemi své vlasti. Slaví se každoročně 15. února.“ Heslo z ruské Wikipedie, které nám objasňuje skutečný význam tohoto dne. 

"Vám poděkování a vřelá obětí, za provokování a střelbu do dětí, a naše domovy, nechť jsou vám domovem, svědky jsou hřbitovy, páchnoucí olovem..."

Právě si milý čtenáři asi říkáš, proč nám tady pan bloger píše o jakémsi ruském svátku, kterým následnický stát Sovětského svazu oslavuje příslušníky svých ozbrojených sil, kteří padli nebo přežili všechny agrese, války, okupace a invaze, které Sovětský svaz po dobu existence vykonal a s kterým ale přece nemáme vůbec co do činění.

Je tomu tak proto milý čtenáři, že následujícími řádky ti musím sdělit, že se strašně mýlíš.

Ty, který nemáš vzhledem ke svému věku žádnou zkušenost s okupací naší země trvající od roku 1968 do roku 1991 (kdy odjel poslední sovětský okupační ešalon) jen, co nejpozorněji čti a ty čtenáři, který si onu dobu pamatuješ stejně dobře jako já, jen zatni zuby, pěsti, počítej do sta a snaž se přečíst tato slova, aniž bys s naběhlými žílami na čele komentoval to, že na Olšanském hřbitově v Praze byl Rusy a místními kolaboranty vztyčen památník, který oslavuje sovětské okupanty ze srpna 1968.

A nejenom je.

Historie Sovětského svazu stojí na desítkách milionů mrtvých, nezměrné bídě, hrůzách a násilí. Tato agresivní říše zla založená tamními bolševiky, budovala svoji armádu s jediným cílem. Dobýt svět za účelem vytvoření jednoho celoplanetárního Sovětského svazu, neboť mu to ukládala komunistická ideologie.

Za tímto cílem se Sovětský svaz spojoval nejenom s nejhoršími zločinnými režimy, jako například s nacistickým Německem, po jehož boku rozpoutal druhou světovou válku a všemožně nacistickou brannou moc podporoval v jeho boji proti západním demokraciím, ale i sám prováděl válečné akce proti zemím, které hodlal pozřít.   

Od invaze na Ukrajinu a do Polska v roce 1920, přes agresi proti Finsku, pokračujíce obsazením a okupací pobaltských zemí, nemluvě o okupaci kavkazských států, nebo třeba Besarábie, dnešního Moldavska.

K těmto zločinným aktům války a vraždění, bylo nutno sovětského vojáka – internacionalisty. Jak mu dodnes v Rusku říkají.

Jeho bodák dosazoval k moci loutkové komunistické režimy za potoků krve jeho obětí a následného úpadku hospodářského, kulturního, vzdělanostního i morálního, tak jako jsme tomu byli svědkem do roku 1989, kdy naši zemi okupovaly jednotky takzvané Střední skupiny sovětských vojsk.

Když se říše zla – Sovětský svaz, počátkem devadesátých let rozpadl, protože jeho národy držené doposud za mřížemi onoho obludného žaláře národů a bídy využily příležitosti, kterou jim nabídl Boris Jelcin a zamířily k obnovení své národní svobody a nezávislosti, znamenalo to počátek dnešních reminiscencí ze strany jeho ruského nástupnického státu i vlnu nostalgie po moci, kterou pro vyvolené představoval.

A tak po příchodu Vladimíra Putina, důstojníka komunistického Gestapa, které za dobu své existence vyvraždilo desítky miliony lidských bytostí, došlo a dochází k opětovnému oživování ruského militarismu, ducha konfrontace a vyhrožování bývalým satelitům, včetně naznačování toho, že odchod takzvaných dočasně umístěných sovětských jednotek je pouze dočasný.

Není totiž možné jinak hodnotově objasnit něco tak nevýslovně odpudivého jako je odhalení památníku padlým příslušníkům sovětských okupačních sil ze srpna 1968 (které dle sovětské propagandy zavraždili českoslovenští kontrarevolucionáři a fašisté) dne 15. února 2014 (v den oslav svátku sovětského vojáka internacionalisty, tedy okupanta a vraha) než tak, že ekvivalentem je pouze to, jako by na Olšanských hřbitovech byl odhalen památník vyhlazovacímu komandu SS z Lidic, neboť měřeno zvrácenou logikou jakou doposud užívá Rusko a domácí kolaboranti, lze i okupaci z 15. března 1939 považovat za internacionální pomoc a příslušníky Wehrmachtu, za vojáky internacionalisty. Neboť jak v případě okupace z března 1939, stejně jako ze srpna 1968 se jedná o totéž. O zločin. I když postavit pomník padlým příšlušníkům Wehrmachtu - třeba těm z boje o těšínská kasárna - by si nacisté na rozdíl od Ruska nedovolili.  

Je to o to ostudnější, že na celém aktu potupy národní suverenity, svobody a obětí celého období vlády komunistické diktatury má podíl i Ministerstvo národní obrany, neboť to vyslalo na následný ruský imperiální svátek "Den obránce vlasti," souvisejícího se vztyčením památníku a oslavující odchod sovětských okupačních jednotek z Afghánistánu, kde tato komunistická soldateska vyvraždila více než MILION afghánských civilistů, své zástupce.

To, že se aktu vztyčení památníku samotného, dle českých médií zúčastnili jak zástupci Ruska, tak „bývalý“ fanatický komunista, velitel divize ČSLA ve Slaném a poradce Miloše Zemana, dnešní multimilionář Zdeněk Zbytek, i „bývalý“ komunista, dnešní senátor za Severočechy Jaroslav Doubrava mne nepřekvapuje. Každá země má své Vidkuny Quislingy, Emanuely Moravce a Vasily Bilaky, kteří stojí mimo slušnou a lidskou společnost a stávají se tak spodinou a odpadem.

Ale fakt toho, že se ministerstvo země, která je součástí NATO zúčastňuje oslav pořádaných pátou kolonou ruského imperialismu právě vykonávajícího anšlus Krymu, je naprosto ostudný a v zásadě nevysvětlitelný.

Nevysvětlitelný všem, kteří s holýma rukama bojovali proti tankům sovětských agresorů.

Nevysvětlitelný všem, jejichž blízcí byli těmito vrahy, kterým byl vztyčen památník zavražděni.

Nevysvětlitelný těm, kteří byli normalizační lůzou dosazenou těmito zločinci k moci kriminalizováni, vyhazováni z práce a jim a jejich dětem byly ničeny životy.

Nevysvětlitelný těm, kteří emigrovali a začínali od nuly v uprchlických táborech.   

Nevysvětlitelný těm, kteří nezapomněli.   

Ostatně soudím, že památník vrahovi není památníkem.

Ani z vyššího principu mravního, ani z principu morálního, či lidského.

Jedná se o plivnutí do tváře.

Kopanec do zadku.

Výsměch těm, kteří zemřeli za naši svobodu.

Tudíž patří nikoliv na smetiště, nýbrž na hnůj.

Spolu se všemi, kteří se na této potupě národní suverenity podíleli.

Miroslav Václavek

Šumperk  - bývalá garnizona 375. tankového pluku Střední skupiny sovětských vojsk.