„Proklamovaný ideál úspěchu a zisku byl zesměšněn, protože jsme dopustili, aby tu vznikl stav, v němž se nejúspěšnějšími stávají ti nejnemravnější a největší zisk mají nepotrestatelní zloději. Pod hávem liberalismu bez přívlastků, pro nějž bylo kdeco zločinně levicové, se paradoxně skrývala marxistická poučka o základně a nadstavbě: morálka, slušnost, pokora před řádem přírody, solidarita, myšlenka na ty, kteří přijdou po nás, úcta k právu, kultura vztahů mezi lidmi - to všechno a mnoho podobných věcí bylo posláno do nadstavby jakožto lehce posmívané sféry takzvaného "koření života", aby se posléze ukázalo, že už není co kořenit: základna je protunelována. Je protunelována proto, že se nerozvíjela - ateisté mezi vámi mi prominou - v přísném klimatu božích přikázání. Opojeni svou mocí a svými úspěchy a staronově okouzleni tím, jak skvělým nástupištěm ke kariéře je politická strana, začali mnozí - v prostředí tak lehkovážně beroucím zákon - mhouřit oči nad tím či oním, až se domhouřili ke skandálům, problematizujícím sám náš největší důvod k pýše, totiž naši privatizaci.“ Václav Havel, projev ke krachu estébáckého kapitalismu, Rudolfinum, 1997
„Je to jediný politik, u kterého jsem hrdý, že jsem se s ním sešel“. Keith Richards, Rolling Stones.
Když jsem včera zaregistroval zprávu, že Václav Havel zemřel, bylo to vzhledem ke zdravotnímu stavu, ve kterém se nalézal očekávatelné, ale přesto se mi tomu nechtělo uvěřit a onu skutečnost přijmout. V oné vteřině kdy jsem četl stále dokola se opakující zprávu o jeho skonu, mi myslí proběhla doba mých nejskvělejších dnů a hodin, když si dovolím parafrázovat Winstona Churchilla a první můj pocit byla hluboká a osobně vnímaná ztráta. Protože tak odešel i velký kus mne samého. Neboť když se lámal chleba, Václav Havel mluvil i z mé duše.
Úryvek z jeho projevu v úvodu článku, jímž pojmenovával příčiny i důsledky české ekonomické krize konce devadesátých let, pronesený roku 1997 tváří v tvář ztrnulým architektům mafiánského pojetí ekonomiky, vypovídá o tom, že nikdy neposluhoval moci. Ani té zločinecké komunistické, která jej vláčela kriminály, ani té, která ho vyzdvihla do prezidentského úřadu. Je tomu tak proto, že by se jinak musel zpronevěřit svému svědomí a rovněž i proto, že nebyl jako oni, aniž by tím méně, byl ale fanatikem své pravdy, nebo si tak tvořil jakési alibi. Množné číslo, kterým se zahrnul mezi viníky tehdejších problémů rovněž vypovídá o schopnosti jeho hluboké sebereflexe a míře objektivity, kterou byl přirozeně nadán. O to více lze litovat jeho smrti, protože si troufám říci, že k pojmenování toho bude ještě velmi mnoho.
V čem ale především nebyl jako ti, jenž tvořili mlčenlivou a šedou masu, která bývala vidět s mávátky a transparenty, když se klaněla rudému panstvu dosazenému k moci bodáky sovětských okupantů, byly jeho hodnoty mající původ v americkém idealismu a vizi společného evropského domu vystavěného na základech míru, svobody a demokracie po zámořském vzoru. Což bylo nepochybně i důvodem toho, že s velkou částí společnosti této země se musel beznadějně minout. Neboť ono slovo oni, v sobě nezahrnuje pouze komunisty.
Být ale nenáviděn komunisty, nacisty a hlupáky, na druhou stranu snad ani není obětí, nýbrž posláním. A toho se Václav Havel zhostil nadobyčej hodně. Bylo rovněž velmi inspirativní vidět, že ani tíha nejvyššího úřadu této země jej neoslepila, neohlušila, ani nezblbla. A to do posledních dnů jeho pozoruhodného života, který naštěstí do velké míry věnoval ku prospěchu naší země.
Bez jeho osobnosti, mezinárodního kreditu a vlivu, kterého nezneužíval k vytváření prolhaného obrazu sama sebe, coby někoho velikého bez chyb a slabostí, ale daroval nám jej se vším, co obsahuje, bychom asi dnes těžko byli součástí civilizovaného světa s pevným bezpečnostním ukotvením v NATO, ale zmítali bychom se ekonomicky někde mezi Moldávií a Běloruskem, pokud o vnitřní uspořádání a mezinárodní pozici jde.
Jestliže v médiích bylo možné přečíst si, že zemřel ve svých sedmdesáti pěti letech, pak si troufám říci, že tomu tak není. Protože roky komunistických kriminálů, kterými zaplatil svému svědomí, ani při nejlepší vůli k životu počítat nelze.
A nejen proto se za jeho lidské slabosti a oficiální chyby přimlouvám u nejvyššího soudu, proti němuž není odvolání. Neboť ty velkým mužům ničeho neubírají. Ale naopak, přibližují je k nám ostatním.
Snad jediné v čem bych se s Václavem Havlem neztotožnil, je nazývat listopad 1989 revolucí.
Protože pro mě to je zázrak. Zázrak svobody, kterému jsem přítomen.
Ať Pravda a Láska, zvítězí nad lží a nenávistí.
Protože už máme ten nejvyšší čas.
Miroslav Václavek
Šumperk
