Kořeny české státnosti jsou otrokářství

Jak se stále více ukazuje, nejvyšší ústavní činitel této země již nelže, ale přímo žije ve lži. Stačí přijít na některé z náměstí, kde prezident republiky kočovným způsobem vykonává svůj úřad a nechává se oslavovat svým fanklubem

skládajícím se z agresivních seniorů a žáků prvního stupně základní školy a vytáhnout tibetskou vlajku, aby se pan prezident rozčílil a s funěním, svědčícím o jeho katastrofálním zdravotním stavu pronese zaklínadlo o údajném tibetském otrokářství.

A přidá ještě zkazky o vylupování očí, usekávání údů, pojídání campy z lebek obětí buddhistických lidojedů, které prý přišla zachránit čínská lidová armáda. A to zpod jha feudalismu a teokracie.

Papouškování čínské komunistické propagandy panem prezidentem je pikantní obzvláště v kontextu toho, že celá Čínská lidová republika na otrokářství stojí a pouze nemilosrdným a krutým způsobem exploatuje lacinou pracovní sílu bezprávných otroků, sloužících zločineckému komunistickému režimu. A rovněž i to, že tento režim vyvraždil nejen více než milion Tibeťanů, ale i sedmdesát milionů vlastních občanů svědčí o míře pokleslosti a úpadku pana prezidenta s nímž přejímá tyto lži.  

To by tedy bylo na úvod, přičemž není smyslem článku hlouběji popisovat tradiční tibetskou společnost a její historii, včetně tolik propíraného „otrokářství,“ ale nahlédnout jaksi na historii země naší, neboť se domnívám, že přece jenom bychom měli znát, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme.

Naše státnost se zrodila v hlubinách desátého století, kdy se bratrovraždou na Václavovi, jehož lebce se dnes klaní každoročně ve Staré Boleslavi, ujal moci Boleslav I.

Boleslav I. zvaný Ukrutný, jak praví oficiální historie, se stal pak skutečným zakladatelem české státnosti. Tedy toho, co se slaví každoročně dvacátého osmého října i když se česká státnost obnovila teprve prvního ledna 1993.

Boleslav I. pak prý značně naši zemi povznesl ekonomicky, dal razit tvrdou měnu, vojenskými výboji dobyl na našich sousedech značná území a vládl prý energicky a všichni žili, byli až do smrti. Tolik praví pohádka vytvořená v jiráskovském duchu a která je vydávaná za historii. 

S čímž se ovšem spokojí pouze osoba důvěřivá, ale rozený šťoural, jako já se zamyslí a řekne si, odkud na to ale ten Boleslav I. jenom vzal?

Vždyť financovat armádu, s kterou mohu území nejen udržet ale i rozšířit stojí ohromné peníze. O ražení vlastní tvrdé měny nemluvě. Ropa na našem území nikdy nebyla a ostatně to je komodita až doby naší, moderní. S těžbou přírodního bohatství se začalo teprve až po příchodu německých osídlenců do pohraničních hor, pozvaných českými králi. Nebo že by mu půjčili? Tak na jakých základech vlastně ten náš stát stojí? 

Ani jedno. Ani druhé. Ani třetí milý čtenáři.

Ale otrokářství je oním základním kamenem. A to nejenom zotročením obyvatelstva vlastního, ale především zajímáním lidí, především Slovanů na loveckých výpravách vedených Čechy za tehdejší známé karolínské hranice Evropy směrem na východ a jejich prodej do arabských zemí, kde byli tito značně ceněni.

Tehdejší Malá Strana byla centrem onoho byznysu a cena za jednoho člověka se pohybovala asi tři sta tehdejších denárů. Přičemž za jeden denár se dalo koupit deset slepic, či obilí k výrobě potravin pro jednoho člověka na celý měsíc.

Ale ani tehdejší dealeři s otroky českého státu nepřišli zkrátka. Za takto nakoupené zboží, dostali ve španělské Cordóbě, tehdy patřící muslimskému chalífátu denárů 1 200 a za hezkou a mladou ženu až dvojnásobek.    

Bújisláw – král Frághy, Bújamy a Krakúa, tak popisují arabští obchodníci s lidmi Boleslava I., který založil náš stát, přičemž Praha byla nazývána branou do Sclavinie. Tedy do Otrokářska. Ostatně i v angličtině se otrok řekne Slave, což je zároveň v případě slova Slav i Slovan. Jakožto památka oné ohavnosti, znamenající nekonečné lidské hoře a utrpení.

Rozsah českého obchodu s otroky se odhaduje asi na 30 000 zajatých a následně prodaných lidí. Což je v základní sazbě za jeden kus, devět milionů tehdejších denárů. Na tehdejší dobu zcela astronomická suma, kterou lze těžko dnes nějak připodobnit.

Tedy až si příště zase bude pan prezident pouštět ústa na špacír, je třeba mu připomenout historii vlastní. Tu skutečně otrokářskou.

A na Malé Straně vystavět památník hrůzám, které jsou kořeny, z nichž vyrůstá strom naší země.

Přičemž ovšem nemyslím si, že my s sebou ještě neseme nějakou vinu českého otrokářství. Na to je ona doba příliš vzdálená, než aby ji člověk rozumný nevnímal bez historického kontextu, který je našemu dnešnímu způsobu života vzdálen stejně jako souhvězdí v Andromedě.

Ale nesmíme zároveň zapomínat, že jedno takové moderní otroctví skončilo poměrně nedávno. A to sedmnáctého listopadu 1989. A to je historie zcela živá, kterou bychom měli mít na paměti dříve, než začneme přijímat lži, jimiž se diktatury odjakživa snaží zavřít pravdě hubu.

Což je mnohem lepší, než si to opět zopakovat a to za ostnatým drátem.

Miroslav Václavek

Šumperk