Když Čechy zabíjeli Němci, Rusové i Ukrajinci a zase naopak

"Dne 1. března 1943. Pokračujeme ozbrojeným povstáním. Je to vojenská akce, a jako taková, je namířena proti okupantům. Nicméně současní okupanti (hitlerovské Německo) jsou přechodní, takže není třeba ztrácet své síly

v boji s nimi. Vlastní útočník je ten, který nyní přichází (SSSR). Pokud jde o Poláky, nejedná se o vojenský problém, pouze o menšinu. Řešení je podobné jako zvolil Hitler v židovské otázce. Ledaže by se (Poláci) odstranili sami." Tolik jeden z vůdců UPA, tedy Ukrajinské povstalecké armády o svých plánech na jaře roku 1943. 

Je červenec 2022 a je tomu právě sedmdesát devět let od jedné z mnoha hrůz, které se odehrály v dobách druhé světové války a které byly po jejím ukončení komunistickými režimy zameteny pod koberec, protože neodpovídaly jediné a oficiální svaté pravdě o zlých Germánech páchajících ty nejodpornější zločiny na holubičích Slovanech, kteří byli jejich oběťmi. 

Samozřejmě, že tomu bylo i tak, ovšem nikoliv pouze tak, protože ony údajně "holubičí národy slovanské," "Germány" v mnohém předčily a to především pokud o míru ukrutností jde. Když v červnu 1941 započala invaze nacistického Německa do Sovětského svazu, otřásl se tento kolos, bývalý přítel nacistického Německa nejvěrnější v základech a do jeho vnitrozemí začaly pronikat pancéřové divize Deutsche Wehrmacht s rychlostí, jakou nůž krájí máslo. 

Obr, který přišel o svůj vojensko průmyslový komplex stál před nacistickými útočníky nahý a držel si kalhoty, aby mu úplně nespadly dolů a jen díky tomu, že jej zezadu podpírali jeho noví spojenci, tedy Velká Británie a USA nesvalil se úplně. 

Němci, kteří jen v samém počátku operace Barbarosa u Kyjeva zajali asi 800 000 sovětských vojáků se brzy dostali až k Moskvě a i když byli u jejich bran poraženi americkými a britskými tanky, ještě ani v roce 1943 nebyli zdaleka na kolenou. 

A tak s přímou úměrou toho, jak byla sovětská moc vytlačena z území o němž je řeč, v oněch prostorách začala válka pod pokličkou té první a zjevné o které se hovořilo v týdenících a která se vedla bez servítků a rukaviček řádného válečného konfliktu, který i přes veškeré hrůzy má své zákony a pravidla. 

Tato válka byla válkou nacionalismu a lidového antisemitismu, kterému Němci dávali volný průchod, ať již na Slovensku, v Polsku, ve Lvově nebo v Babím Jaru a který je východním národům bez výjimky vlastní, vedenou s brutalitou takovou, kterou můžeme vidět na středověkých obrazech zobrazujících dobu Vlada Tepeše, zvaného Vlad Narážeč, který se stal předobrazem hraběte Drákuly z proslulé knihy, kterou napsal Bram Stoker, neboť dal narazit na kůl celou poraženou tureckou armádu.

Když se polským územím po první světové válce stala Volyň a Halič, převážně osídlená ukrajinsky hovořícím obyvatelstvem, nastala ze strany autoritativního polského režimu Józefa Pilsudského kolonizace oněch území spojená s popolšťováním. Což znamenalo státem řízený národnostní útlak spojený se zákazem oficiálního užívání ukrajinštiny, boření ukrajinských škol a kostelů, řízenou imigraci polského etnika na toto území, zábory půdy ukrajinských zemědělců a jejího přidělování polským kolonistům spojenou s násilnou rekatolizací. 

Tedy jen co se díky německé invazi do SSSR ukrajinským nacionalistům uvolnily ruce, bylo vedením ukrajinské povstalecké armády zvané UPA rozhodnuto o pomstě za toto předválečné příkoří. A to o pomstě takové, že při vzpomínce na ni nemělo Poláky již nikdy ani napadnout vkročit na půdu odkud budou vyhnáni a především vyvražděni způsobem, který se rozum vzdělaného člověka ze Střední Evropy vůbec zdráhá přijmout jako fakt. 

 Neboť jakkoli útoky na polské vesnice začaly již v únoru roku 1943 pak hlavní útok měl přijít v době žní a vrcholného léta, což byly právě především dny před sedmdesáti devíti lety, kdy jednotky UPA zaútočily v plné síle. Masové vraždy Ukrajinci páchali často v neděli, využili skutečnosti, že se pobožní Poláci scházeli na mších, takže stačilo kostel obklíčit a měli celou populaci polské vsi pohromadě.

Poláci byli jak příslušníky UPA tak i svými ukrajinskými sousedy před smrtí mučeni tak, že se tomu lidský rozum vzpírá, protože oběti ukrajinského nacionalistického řádění byly zaživa přeřezávány na dvě poloviny pilami na dřevo, byly jim vypíchány oči, ženám byly uřezávány prsa, lidem byly oddělovány končetiny od trupu, byli trháni mezi koňskými spřeženími (což v době čečenské války na čečenských civilistech praktikovali příslušníci Ruské armády za pomoci obrněných transportérů), byli probodáváni vidlemi, ubíjeni sekerami, páráni zaživa noži a to včetně malých dětí, jiní byli naráženi na kůly nebo jim byly do konečníku zaraženy ocelové tyče, malé děti byly ubíjeny údery o stěny, kdy je příslušníci UPA drželi za nohy nebo byly házeny živé do studní. Přičemž, když ve vesnici nezbyl ani jediný živý člověk, byla vesnice vypálena a vyhlazena z povrchu zemského, aby bylo jednou provždy znemožněno její znovuosídlení. 

Smyslem těchto hrůz, kdy bylo bestiálně zavražděno několik desítek tisíc Poláků, bylo šířit teror a strach, kterým hodlali ukrajinští nacionalisté, z nichž mnozí předtím sloužili v ukrajinských pomocných jednotkách při vyhlazování židovského obyvatelstva, donutit polské obyvatelstvo k útěku z oblastí, které považovali za své a na nichž chtěli po válce vyhlásit nezávislost Ukrajiny.  

To proč o tom hovořím není pouze proto, že je tomu sedmdesát devět let a proto, že se obětem těchto hrůz musí dostat vzpomínky a tyto zločiny vytáhnout na světlo Boží. Ale především proto, že historie je totiž  jenom jedna a je třeba ji připomínat takovou, jaká je a nezavírat oči ani tehdy, když se nám to zrovna nehodí, jak se říká do krámu.

K těmto hrůzám zbývá snad už jen podotknout to, že po válce Poláci vyhnali 140 000 Ukrajinců v rámci jimi vykonané etnické čistky a odplaty a že etnické Čechy v obci Český Malín vraždili jak Němci, tak Ukrajinci i Rusové.

Přičemž sovětskými represivními orgány bylo v rámci protipolské akce vyhlášené v roce 1937 vyvražděno okolo půl milionu Poláků, včetně těch, kteří se nalézali na území později anektovaném SSSR poté, co SSSR společně zaútočil s nacistickým Německem na Polsko v roce 1939.

Ovšem ani my nestojíme bokem, my jsme okradli a vyhnali tři miliony našich spoluobčanů a několik desítek tisíc jsme jich v poválečném šílenství zavraždili, přičemž jejich "vina" spočívala pouze v tom, že hovořili německy.

Kdy tomu bude konec, ptáte se? Řeknu vám, kdy tomu bude konec, ten nastane, až právě oné historii pohlédneme do tváře, nebudeme si před ní zakrývat oči, ať je jakákoliv a přestaneme si nalhávat, že tomu tak nebylo.

Všechny ty prolhané konstrukce vystavěné na místech masových hrobů a popravišť, vyztužené nacionalismem, militarismem a nenávistí, ke které lidi ženou školy, média a ti, kteří na jejím základě získávají peníze a moc musí být strženy a vyvráceny z těchto zvrácených kořenů věčných odplat a údajných kauzalit.

Protože tomu tak bylo a dokud se s historií nevyrovnáme, její viníky nepojmenujeme a neodsoudíme, jako tomu například po válce učinilo Německo a nepřestaneme si cosi nalhávat, bude se opakovat pořád a pořád dokola. Jak vidno i právě nyní, kdy z pod koberce, kde tyto zamlčené hrůzy čekaly až do dnešních časů, je vymetl ven Vladimír Putin a učinil z nich údajnou záminku k válečné agresi vůči Ukrajině. 

Miroslav Václavek

Šumperk