Je tomu už sedmdesát let kdy utichly kulometné dávky, řinkot prázdných nábojnic padajících na kamennou podlahu, exploze granátů, slova statečného vzdoru i sedm výstřelů posledních nábojů. Dávno usedl bojem zvířený prach a jediné na co ještě nedosáhl čas, jsou otvory po střelách na okraji malého okna vedoucího do krypty pravoslavného kostela v Resslově ulici. Poslední boj Československých parašutistů s nacisty ale neznamenal pouze jejich oběť a statečných, kterým vděčíme za svoji svobodu je mnohem víc.
Rodina Novákova.
Historie, kterou i my právě svými každodenními skutky tvoříme je naše kolektivní paměť. Měla by nám bránit zapomenout na zlé, abychom se nedočkali jeho opakování a zároveň nám ukazovat cestu ke světlu svobody, u níž všechno dobré a lidské začíná. Jít už ale musíme sami. Snad i tato slova přispějí k tomu, abychom ze své cesty nesešli.
Když torzo Československa, tedy Druhou republiku ovládanou antisemitismem a primitivním nacionalismem obsadila německá armáda, bylo to veřejností přijato sice se zármutkem a skepsí, nicméně její velká část stejně již dlouho volala po pořádku a českém Hitlerovi a tak národ opět upadl do apatie spojené s očekáváním toho, co přijde. České koncentrační tábory ještě před příchodem nacistů stavěné pro Romy, jsou toho bohužel důkazem.
Ani další historická fakta, jako byly statisíce českých dělníků do doby než přišla válka a s ní spojenecké nálety dobrovolně pracujících v říši kvůli trojnásobně vyšším mzdám, 75% příslušníků bývalého Československého letectva vstoupivších do německých služeb, nebo 98,9% protektorátní populace sdružené v kolaborantském Národním souručenství, nevypovídají o masovém odporu proti nacismu.
Naopak, těch, kteří se vydali do emigrace aby se vydali na šestiletou cestu boje za svobodu pro svoji zemi byla malá hrstka. Těch, kteří zůstali, aby pokračovali v domácím odporu tváří v tvář nelítostnému nepříteli, bylo ještě méně.
Zahraniční snažení Československé exilové vlády směřující k anulaci Mnichovské dohody, které byl architektem paradoxně sám Dr. Beneš, bylo pravidelně předmětem výtek západních spojenců s poukazy na to, že nic nenasvědčuje tomu, že by se na území bývalého Československa odehrávalo něco jako ozbrojený odpor, nebo byly zaznamenávány jen pouhé projevy nesouhlasu a Protektorát Čechy a Morava byl vnímán jako spolehlivá průmyslová základna nacistického Německa, s k nacismu loajálním obyvatelstvem.
Po příchodu Heydricha do Protektorátu začal jako jednu z prvních otázek řešit otázku váznoucího zásobování, což bylo protektorátními státními příslušníky přijato velmi kladně.
„Heydrichův první přímý projev k českému obyvatelstvu zaměřený na přímou cestu k žaludku měl velký úspěch. Nahromaděný hněv proti válečným zbohatlíkům, kteří těžili zisky z všeobecné nouze, vedl k celé vlně udání. Tak se stalo, že mezi 404 oběťmi Heydrichova selektivního teroru bylo dvakrát tolik řezníků než intelektuálů, víc keťasů než důstojníků.“ G.Deschner
Bylo příliš mnoho dospělých, kteří dále přijali nabídku Reinharda Heydricha na práci pro Třetí říši výměnou za vstupenky do kin, divadel, rekreaci, závodní stravování, dětské přídavky, sociální zabezpečení, zvýšení platů a penzí, a v drtivé většině se tak věnovali jen svému mikrosvětu osobního materiálního zabezpečení a nějaká válka s nějakým možným bojem za svobodu, byla kdesi daleko.
Ale naštěstí pro celý národ, tady byly ještě české děti.
Když bylo prezidentem Benešem rozhodnuto, že Českoslovenští zahraniční vojáci vycvičení Brity Reinharda Heydricha zlikvidují, hrála jeho ekonomicko politická úspěšnost ve vztahu vůči obyvatelům protektorátu rozhodující vliv.
Samozřejmě, že jeden z hlavních viníků Šóa, jak se se hebrejsky říká holocaustu byl nacistickým zločincem zasluhujícím likvidaci především z těchto důvodů, nicméně však i ty, kvůli nimž nakonec Heydrich došel své schůzky s osudem v holešovické zatáčce, nakonec vedly k jeho smrti.
Když naši vojáci splnili rozkaz, na nějž byli vycvičeni, nastala doba masového strachu, ale i na počty neměřitelné odvahy.
Náměstí po celém protektorátu se naplnila statisíci hajlujícími lidmi, přísahajícími věrnost Adolfu Hitlerovi a odsuzujícími vrahy, jak naše vojáky nazývala tehdejší propaganda. Jistě, šlo o život, protože neúčast na takovém shromáždění mohla být pokládána za schvalování atentátu a mohla znamenat i smrt a není smyslem těchto slov ty, kteří tam stáli a zdvihali pravici soudit, protože ani autor článku si nemůže být jist svoji neúčastí, pokud by se narodil o čtyřicet let dříve, ale vědět to musíme.
O to více si však procítíme svoji sebereflexi, když pohlédneme na ty, kteří nejenom v samotném středu Třetí říše poslali jednoho z největších válečných zločinců tam kam patřil, ale i na ty, kteří stáli v pozadí, aby i oni přinesli oběť nejvyšší a zároveň nám vyznačili cestu nejjasnější.
Když z místa atentátu naši vojáci unikali, tak kusem kamene na hlavě zraněný Jan Kubiš usedl na své kolo a ujížděl libeňskými uličkami, aby jej poté nechal opřeno u prodejny Baťa a ukryl se u sedmičlenné rodiny Novákovy.
Jeho pozornost budící útěk pochopitelně vzbudil zájem obyvatel a vypátrání jeho prostředku k úniku spolu se stopami vedoucími k majiteli kola, bylo jen otázkou času. A tak čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, děvčátko s copy a v letních šatech - úplně stejná jako tvoje dospívající dcera milý dnešní člověče, která má celý život před sebou, vyšla z domu, aby ono zakrvácené kolo odvedla pryč. K nim domů na dvůr.
Tam si kolo převzal její patnáctiletý kamarád Mirek Piskáček, aby s ním odešel do Vysočan a kolo rozřezal na malé kousky, aby tak zničil důkazy.
Když Gestapo na základě udání, které poskytli někteří obyvatelé Libně, nechali svolat všechna věku odpovídající děvčata z Libně a Vysočan, která musela defilovat před zraky bdělých udavaček s tím, že Jindřišku poznají, nedosáhlo svého. Protože jí její maminka rychle změnila účes a dala ji jiné šaty, než měla na sobě, gestapácká past sklapla na prázdno.
Jindřiška nedala na sobě znát ani zrnko strachu, kterým by se prozradila a zatčení celé její rodiny, jakožto i rodiny Piskáčkovy, včetně mnohých dalších, které naše parašutisty podporovaly, bylo dosaženo až cestou zrady a brutálních vyšetřovacích metod.
24.10.1942 byla Jindřiška Nováková, stejně jako patnáctiletý Mirek Piskáček v koncentračním táboře Mauthausen popravena ranou do týla. Stejně jako jejich rodiče a ostatní rodinní příslušníci. Kromě nejstarší Jindřiščiny sestry, provdané za sudetského Němce. Těhotným ženám byl trest smrti do porodu odložen a poté byly zavražděny v plynové komoře.
V naší zemi jsou hrdinové nejdříve zavražděni a poté zapomenuti.
Aby byli mrtví podruhé.
Snad vlastní hanba byla příčinou poválečných zvěrstev spáchaných na jinak nevinných německých dětech námi samotnými.
Snad ono zapomnění je příčinou toho, že dnešní studenti na středních školách spatřují své nepřátele v Romech a chtějí volit místní nacisty.
Snad jen hrozný stud je důvodem zapomnění, do něhož jsou naše děti, které měly více odvahy než davy dospělých na náměstích stále uvrženy a umírají tak den za dnem čím dál víc.
Vždyť kolik je těch, v nichž stále žijí?
Ale třeba by žily o něco více a ve více lidech.
Kdyby se třeba jedna ze stanic pražského Metra jmenovala Jindřišky Novákové.
A namísto geometrických cvičení na stěnách, by každý viděl sochu drobného děvčátka s kolem.
Jak jde i za nás.
Ke světlu.
Abychom se my živí, na chvíli zastavili.
Miroslav Václavek
Šumperk
