Paralelní světy

Díky plodnosti našich zákonodárců a aktivitě byrokratů, žijeme ve světě, v jehož právních zákonech se už ani prase nevyzná. Nicméně jsou normy, podle kterých naše společnost existuje a které většina respektuje. Ale jak dlouho ?

Nedávno  byl na ČT art zajímavý dokument o Romech.  Děj se odehrával střídavě ve Francii s hlavní protagonistkou mladou rumunskou romkou a v osadě na východním Slovensku. Film to byl jen mírně sluníčkový a občas ukázal i realitu. Pozitivní bylo, že i v romských osadách žijí lidé, kteří si jsou schopni zachovat důstojnost , a rumunská ilegální migrantka si dokázala splnit sen, stát se kadeřnicí.  Co mě ale zarazilo,  bylo upřímné nepochopení reality naší společnosti.  Obyvatelé romských osad samozřejmě žijí z dávek. „ Máma uklízí v  městě a dostala přidáno, pak se ale změnil zákon a otec musí taky uklízet,  ale zadarmo“ říká mladá romka. Jinak řečeno, dávky , to se rozumí samo sebou, ty prostě jsou, ale práce zadarmo? , že se ti gádžové nestydí.  Nedaleko osady postavili (oni) pro gádže nové domy,  a ukazuje na nedaleký  neúspěšný developerský projekt. „ My tady nemáme vodu , a na záchod chodíme do pole, a tam je všechno a  nikdo tam nebydlí.  Proč tam nemůžeme bydlet my ? „

Nejsem sociální úředník, ani expert na začleňování, dokonce ani placený aktivista neziskové organizace, proto můj názor určitě není odborně fundovaný, ale i tak se nemůžu zbavit dojmu, že nám naše sociální politika v současné době začíná přerůstat přes hlavu. O averzi majority vůči lidem eufemisticky označovaných jako  „nepřizpůsobiví“  se toho ví hodně, ale nejsem si jistý, zda si  uvědomujeme, že averze narůstá i na opačné straně.  Pro dnešní mladou generaci dětí „ nepřízpusobivých“ je pojem sociální dávka tak automatický pojem,  jako pro jelena krmelec v zimě.  A ty dávky jsou směšné. Vždyť důstojné bydlení, nové auto ani dovolená v Karibiku za to prostě pořídit nejde. A gadžové na to dostávají.  To je nespravedlnost.   

Prostě si , aniž si to uvědomujeme vytváříme, díky sociální politice paralelní svět.  Lze je pochopit, vždyť v  „ době dávkové“ žijí odmala, ale není mi jasné,  jak bude naše společnost řešit jejich zvyšující se nároky.  A navíc to není jediný paralelní svět. Frustrace imigrantů. Očekávali domy, bazény, povolné ženy, štědré finanční dotace a zjistili, že je místo toho cpeme do přemalovaných kravínů.  Prostě jsme je podvedli. A jaká bude jejich reakce, těžko říct.

Pak je tu ale další paralelní svět, který je daleko horší než ty předchozí, protože existenci těch ostatních paralelních světů způsobil.  A to svět donorů. Dotace, podpory , sociální projekty, evropské a domácí. Neziskové organizace financované státem. Typický argument mimoně z onoho světa je:  „ zdroje jsou“.  

Vůbec je zajímavé, že argumenty příslušníků paralelních světů většinou odkazují na imaginárního a nedefinovatelného původce: ONI gádžům postavili…, ONI nás pozvali a  slíbili … ONY (ty prostředky) jsou… .  Myslím, že si tím podvědomě  uvědomují závislost na tom dalším světě. A to světě reálném, který jím chtíc nechtíc, ale spíš nechtíc,  jejich existenci financuje.

A co na to reálný svět ?