Papalášfáro

V zrcátku jsem zahlédl modrý majáček. Disciplinovaně jsem uvolnil pruh.  Vyzbrojen majáčky zepředu i zezadu a tmavými  skly , prosvištěl  černý vládní superb. Bezejmenný politik spěchající na důležité jednání.

Napadlo mě, proč vlastně tak spěchají?  Vždyť, soudě podle délky  jejich veřejných vystoupení, mají času víc než dost.  

Zkuste se politika třeba zeptat: Bude dneska pršet?

Dozvíte se, že děkuje za otázku, ale tato problematika není zcela v jeho kompetenci, nicméně jeho strana, jak je jistě všem známé, má ve svém programu zakotvenu snahu o vyvážené počasí pro všechny občany této země,  a jak potvrdil poslední sjezd, strana konzistentně svůj volební program plní. Nedávno se vrátil z Bruselu, kde se zúčastnil zasedání klimatické komise, bohužel se nepodařilo napříč členskými státy EU nalézt potřebnou shodu k stanovisku, ale je potřeba dále jednat a on  doufá,  že pozitivní signály, které na poslední schůzce zaznamenal , umožní v horizontu nejbližších pěti let situaci řešit. Mrzí ho neodpovědný přístup některých parlamentních stran (těch z opačného konce politického spektra) jejíž představitelé sledují pouze osobní ambice a zviditelnění , nikoliv řešení daného problému, který on považuje takřka za základní.

Ano, ne, nevím,  to prostě není součástí politického slovníku. A nejhorší je, že to je nakažlivé.  Zkuste si zavolat do nějaké instituce, dozvíte se, že si Vás nahrávají  , aby nějakým záhadným způsobem zkvalitnili své služby, dozvíte se , že rozšířili nabídku, vyhráli soutěž, stěhovali se do nové budovy, mají nemocného vedoucího dopravy, ale kdy vyřídí Váš dotaz nemají nejmenší ponětí. Konec konců ani windows se nepřiznají „zasekly  jsme se „.

V antickém Římě bylo řečnictví považované za umění. A ono skutečně umění je.  Stručně, srozumitelně a poutavě sdělit myšlenku není nic jednoduchého. Netuším, kdo z antických řečníků, jako první přišel na to, že pokud vyprodukuje dostatečně velkou záplavu libozvučných slov,  tak v ní absence myšlenky zanikne, ale postup se ujal.  Trochu mám obavy z historické analogie, že římské řečnictví dosáhlo největšího rozkvětu v posledních letech existence impéria a bylo pak nahrazeno jednoduchým slovníkem Vandalů.

Tak jsem pochopil, že politikům jde skutečně o čas.  Aby mohli podle programu na předjednaném místě a v určený čas  trénovat své hlasivky .  A  taky mě napadlo, že příště neuhnu,  a tak přispěji k zkvalitnění naší politické scény. A to tím,  že zablokovaný  politik dorazí na místo určení v časovém stresu  a třeba ho to poprvé v jeho politickém životě donutí říct konkrétní  ano, ne nebo nevím.  A třeba bude i mít poprvé čas na skutečné řešení problémů.