Tak co kuřáci, je to opravdu fér?

Vždycky, když se se objeví v parlamentu návrh na zákaz kouření v restauracích, zvedne se obrovská vlna odporu, argumenty se pořád opakují, je to přeci  regulace, omezování osobní svobody, když jsou oddělené místnosti pro kuřáky a nekuřáky tak nemůže být problém, ať si každý vybere... Bohužel někteří odpůrci těchto zákazů jsou i lidé, kterých si moc vážím (například. p. senátor Kubera, s kterým jinak skoro ve všem souhlasím), ale přesto si dovolím velmi nesouhlasit s jejich pojetím svobody v tomto případě.

Pracuji ve veřejném stravování mnoho let, jsem nekuřák, opravdu velmi nerad vdechuji cizí kouř, ale k napsání tohoto článku mě přinutily situace, se kterými se setkávám denně ve své provozovně. Rodiče kouří před svým dítětem, kuřáci foukají dým svým nekuřáckým kamarádům do obličeje, proč ne, jsme přeci v kuřácké hospodě, stačí se slušně zeptat, kdopak vám to odmítne? Já jse to zažil za dvacet let jenom jednou, no, musím říci, že odmítnutí vyvolalo velké rozpaky.

Myslím, že že když se ještě nevědělo o škodlivosti pasivního kouření, také se o něm nemluvilo a nepsalo, vznikl tenhle sterotyp v uvažování kuřáků, kterého se dodneška ve svém sobectví nedokázali zbavit.

Je tedy na nás, nekuřácích, abychom jim připoměli pár věcí. Když se mě kuřák zeptá, můžu si zapálit, a já řeknu ano, znamená to, dýchám s tebou tvůj kouř, protože si chceš udělat dobře a já ti to nechci překazit. Jsme přeci v kuřácké hospodě. Moje svoboda spočívá v to, že mohu odejít na čerstvý vzduch. Opravdu by nebylo spravedlivější, kdyby on odešel kouřit ven?

Oddělením kuřáckých a nekuřáckých prostor nikdy neoddělíme úplně kuřáky a nekuřáky. Vždycky tedy někdo musí udělat kompromis. pokud tedy dělají kompromisy jenom nekuřáci, musím se ptát, jsou ti, kteří mi nutí polykat svůj kouř, opravdu moji kamarádi?