Proč by obyčejný člověk neměl volit Paroubka, aneb má se mocenský

Proč by obyčejný člověk  neměl volit  Paroubka, aneb má se mocenský narkoman stát naším představitelem? Jsem obyčejný člověk. Příjem mám takový, že žiji od výplaty k výplatě, která je  pod úrovní průměrného platu. Přesto mám sociální cítění a snažím se i pomáhat ještě méně sociálně šťastným jedincům. Při snaze těmto lidem pomoci více, jsem oslovil i několik významných členů sociální demokracie s projektem, který by byl schopný prostředky pro potřebné sám vytvářet a ne je brát. Přesto tito představitelé sociální demokracie, ačkoli mají slovo sociální dokonce i v názvu, na mé opakované a přímé podněty nikterak nereagovali. Netuší zřejmě, co to znamená sotva vyjít každý měsíc s penězi nebo dokonce být v situaci neschopnosti pokrytí běžných výdajů. To samé  platí bohužel  i o panu Paroubkovi, který též nemá žádnou zkušenost s nedostatkem.  Přesto se tváří, že potřebám obyčejných lidí rozumí. Jde mu ale skutečně o obyčejné lidi, jak tvrdí?  

Jediné, co se dá s jistotou tvrdit, že v popředí, ne-li na samé špici zájmu pana Paroubka, je jeho bezbřehá touha po moci. Tato touha je u něj natolik silná, že se nerozpakuje poškodit své blízké (tak jako narkoman, ubližující svému okolí při honbě za drogou), pokud občany této země za své blízké považuje. Mezi nimi jsou právě a především obyčejní lidé.

 Jaké jsou hlavní důvody tohoto tvrzení:

 Jedním z prvních neklamným znaků této nekontrolovatelné touhy po moci byla již jeho rétorika na adresu svého protivníka Mirka Topolánka, při předešlé volební kampani v roce 2006, kdy vystupoval velice arogantně a tvrdil parafrázovaně , že pan Topolánek je nicka, neschopná vést ani kurník na dvorku, natož stát. Že pouze On, pan Paroubek, je ten nejschopnější. Bohužel, jak se později ukázalo, schopný všeho.

 Realita byla nicméně taková, že  pan Topolánek i za patové povolební situace (r.2006)  a posléze s minimální převahou v parlamentě, dokázal i při soustavném házení klacků pod nohy od pana Paroubka, vést nejen kurník, ale celou republiku a posléze velmi úspěšně i celou Evropu. Pan Paroubek zde tedy evidentně neměl pravdu. Ukázka toho, jak jeho mocenské ambice zcela jednoznačně zatemňují jeho úsudek. Topolánek si nehrál na  Všeználka jako Paroubek, ale obklopil se odborníky, aby jeho kroky byly co nejprofesionálnější.

 O to více šokující byla pak rétorika pana Paroubka po prohraných volbách v roce 2006, kdy výsledek demokratických voleb přirovnal k únorovému puči. Zde se ukázala pravá tvář tohoto mocenského narkomana, který v předtuše odebrání oné mocenské modly reagoval jako děcko, kterému vzaly jeho oblíbenou hračku. Jako závislý narkoman, který se ocitl bez své drogy, naprosto ztratil svou soudnost a byl v tom i slepě podporován všemi významnými činiteli své vlastní strany.

  Vrcholným důkazem předešlých tvrzení byl pak podraz na naší republice, na nás obyčejných občanech, kteří máme vlastenecké cítění. Pan  Paroubek, ve snaze si dokázat svou sílu, zcela bezprecedentně a záměrně, poškodil dobrou pověst našeho, do té doby velmi úspěšného evropského vedení, svrhnutím naší vlády.  Pro svoji vlastní gloriolu, sobecké zájmy, závist, že nemůže být tak důležitý, jako pan Topolánek, zradil český národ a tudíž i nás obyčejné lidi a zostudil celou naši republiku před okolním světem.

 Lhaním, podporující jeho snahu dosáhnout na mocenskou drogu, lze nazvat i fakt, jak manipuluje s námi obyčejnými lidmi a považuje nás za tak naivní, že mu na to skočíme – chce nás podplatit penězi, které nejsou jeho.

Za vlády sociální demokracie probíhala konjunktura, přesto tato strana vše prošustrovala a má drzost svádět celou vinu na vládu Mirka Topolánka, který byl zastižen nejen světovou hospodářskou krizí, ale i neustálými naschvály páně  Paroubka, který soustavně projevoval a projevuje různé charakterové vady.  O  to více byl a je vzdálený od tolik potřebné státnické moudrosti a dalších vlastností, nutných pro zdárné vedení země.

Jsme stále na rozbouřeném finančním moři a máme mnoho děr – a to především z doby velmi příznivého finančního počasí, kdy náš stát vedla právě sociální demokacie. Jak nás potom pan Paroubek může z této bouřky vyvézt, když jeho politika je politikou dalšího vytváření děr v trupu naší již tak silně poškozené lodi? A položme si otázku, zda chceme my, obyčejní lidé, nechat utonout své děti, vnuky, pravnuky pro mocenské ambice jednoho člověka?

 I jeho volební kampaň, stále v době krize, ukazuje, že se neštítí i za cenu potenciálního státního bankrotu, viz případ Řecka, naslibovat populisticky plošná opatření, vedoucí naši zemi v dohledné době ještě do hlubších finančních problémů. Obyčejní lidé nechtějí, aby se jejich děti měly špatně a musely po celý život doplácet na Paroubkovy mocenské ambice.  Pan Paroubek ale nevystupuje pouze stylem po nás potopa, ale hlavně „potopa po mě (ale ještě chci být prezidentem a tzv.mé ježibaby – komunisti, popřípadě marťani, mi dozajista pomohou)“.

 On nezastupuje zájmy obyčejných lidí, ale pouze své vlastní. Používá obyčejné lidi jako štít a ve své arogantnosti se domnívá, že rysem  těchto lidí je hloupost, a tudíž, že mu tito obyčejní lidé budou zobat z ruky a věřit jeho nereálným slibům.

Vyslovím obyčejné přání, pane Paroubku, že Vám naši lidé již tentokrát věřit nebudou, že se opět mýlíte v tom, že apelem na nejnižší pudy člověka zvítězíte. Vaše charakterové vlastnosti jsou totiž natolik odpuzující, že Vás bych si nevybral ani na  vedení toho příslovečného kurníku. Naopak byste zasloužil mocenský detox. Doufám, že Vám ho i ti obyčejní lidé, kterými se tak rád zaštitujete, zařídí.