Vážený pane redaktore, chtěl bych Vás požádat o nalezení času na přečtení následujících řádků, které úzce souvisí s tématem Vašich předminulých Otázek, týkajících se chudoby, kde jste měl mezi hosty i profesora Kellera.
Jednalo se mj. o sociální dopady reforem, kde právě pan Keller zmínil, že pod hranicí chudoby je v naší zemi každý desátý občan, což je zhruba milión lidí a to je jistě velmi alarmující a znepokojivé číslo.
Musíme si nicméně uvědomit, že se nejedná pouze o dopady reforem, ale mnoho dalších faktorů, které působí i ve vzájemné kombinaci, ale o to drtivěji.
Jmenujme alespoň některé:
Neuvěřitelně vysoká čísla exekucí, často nespravedlivých, za minulý rok téměř milion, a jejich mohutné meziroční nárůsty; dopady celosvětové hospodářské krize – především v otázce nezaměstnanosti a bankrotů firem; zvyšování cenové hladiny spotřebního koše, nejen u potravin, ale především zvýšené náklady na bydlení u energií a nájmů, kdy se každoročně zvedá významně cena nájemného, především toho regulovaného.
Zvyšování zadluženosti lidí a jejich neschopnosti dluhy splácet, zvláště v případě lichvářských úvěrů, do kterých lidi žene zoufalství a snaha o přežití a udržení např. střechy nad hlavou.
Dále větší množství životních pohrom v posledních letech v podobě např. povodní, potíží se zdravím, dosažení věku obtížného pro nalezení zaměstnání atd. atp.
Ruku v ruce pak dochází u takto postižených spoluobčanů k velkému nárůstu psychických poruch, především silných, dlouhotrvajících depresí, které jsou většinou doprovázené silnými, chronickými úzkostmi, s následně souvisejícími zdravotními obtížemi. Mnohé partnerské a rodinné vazby se pak následně hroutí. Lidé přichází o základní jistoty.
Otázka pak zní, co se s těmito lidmi děje, jak se vypořádávají se svízelnými situacemi a do jaké míry je tyto situace vedou ke ztrátě střechy nad hlavou, zdraví a následně i holého života. O tom, co vše si přitom prožívají za utrpení, nemluvě.
Kdo tuto situaci nezažil, nepochopí, jak strašné pocity lidi s dlouhodobými depresemi zažívají, zvláště když nevidí žádné východisko ze své situace. Žádné světýlko na konci hlubokého tunelu.
Je fajn konstatovat čísla o chudobě, ale od žádného z pozvaných pánů do Otázek jsem neslyšel, jak dlouhodobě, koncepčně, ale i operativně danou situaci řešit, aby nám nepřerostla přes hlavu. Pan Kalousek mluví v kontextu se solidaritou pouze o přerozdělovaní bídy. Nechává lidi na jedné straně utahovat opasek až za hranici chudoby, přitom ho ale nealarmují avizované ztráty stovek miliónů např. za letouny CASA, které též platíme ze státního rozpočtu a potažmo našich peněženek a které potom někde chybí. Třeba tam , kde mohou zachraňovat holé životy a zmírňovat utrpení.
Kalousek se naopak usilovně snaží celou ožehavou situaci nasměrovat někam jinam. Na nadměrnou až zuřivou obhajobu paní Parkanové, přitom ale možnou ztrátu takové sumy peněz nijak neřeší a nemá o to ani zájem. Zvláštní přístup od vládního činitele, zvláště od ministra financí, který má jako zaklínadlo rozpočtovou zodpovědnost…
Ještě před výše zmíněnými rizikovými faktory vzniku chudoby, počínaje celosvětovou hospodářskou krizí roku 2009, jsem se ve volném čase začal zabývat problematikou bezdomovství. Pochopil jsem totiž, že to co vidíme kolem nás, v podobě tzv. špinavců popíjejících krabičky, je pouze viditelná špička ledovce lidí, kteří ztratili veškerou naději a sílu svému údělu vzdorovat. Není divu. Podle šéfredaktora Nového Prostoru je mezi lidmi bez přístřeší přes 90 % s chronickými depresemi a úzkostmi. Jedná se o takové stavy, které i dobře živeného člověka, bez existenčních starostí, sami o sobě velmi silně energeticky vyčerpávají a jejich psychické utrpení je pak přivádí až na hranici šílenství a sebevražd.
Uvědomil jsem si, že problematika bezdomovství je jako rakovina, která může postihnout každého z nás. Již kolem roku 2006 bylo těchto lidí dle statistik do deseti tisíc. Podle Jana Bárty, ředitele organizace Adra, je těch tisíců v současné době již zhruba kolem stovky.
V roce 2006 vznikl projekt, který měl systémově pomoci řešit nejen situaci bezdomovců, ale byl zaměřen i na prevenci. V následných materiálech, které mám v úmyslu Vám zaslat, se můžete o této problematice dozvědět více. Je v nich i řada dopisů, výzev a návrhů různým, v té době vlivným osobnostem politického, kulturního, církevního ale i ekonomického života.
Tam kde se mnou hovořili, vyjadřovali pochopení. Narážel jsem ale vždy na jednu podstatnou překážku. Nepopulárnost této tématiky, především vzhledem ke vztahu a mínění veřejnosti, která má o problematice bezdomovství naprosto zkreslený dojem. Nejde jednoduše o politicky populární téma.
Uvědomil jsem si, že bez narovnání tohoto obrazu před veřejností bude obtížné něco většího, účinnějšího v této problematice dělat a zlepšit.
V tomto směru bych rád zmínil pana Klímu, tehdy ještě z pořadu na Vlastní oči, který umožnil veřejnosti např. pochopit pocit důchodce, který si hledal bydlení pod mostem, neboť svými příjmy již více nedosahoval na placení nájmu. Takových publicistických pořadů by ale mělo být více. Pořadů o lidech , kteří byli zasaženi nějakou životní pohromou, která je dostala na hranici bezdomovství a jak se s touto situací vypořádali, či nevypořádali.
Připravoval jsem na toto téma již delší dobu blog, měl jsem ale obavy, zda by byl dostatečně účinný a hlavně čtený těmi lidmi, kteří mohou v této oblasti něco udělat, účinně pomoci. Proto jsem zvolil tuto formu kombinaci blogu a otevřeného dopisu Vám pane redaktore.
Aktuálnost a důležitost takového blogu vidím právě nyní v době různých festivalů a koncertů, kde i jediný koncert může pomoci na zimu třeba tím, že bude v zimním období více stanů, polévky a méně umrzlých spoluobčanů. Organizace , které přímo pomáhají, Naděje, Armáda Spásy (s jejichž managementem jsem vedl jednání již v roce 2006) a další jsou silně zdrojově poddimenzované a situace je čím dál tím horší, což je v příkrém rozporu s tím, co se v sociální sféře v naší společnosti v současné době děje. Dochází i ke ztěžujícím legislativním úpravám, kdy má být obtížnější dosáhnout např i na podporu na bydlení.
Chtěl jsem se Vás pane redaktore zeptat, zda by ještě před Vaší dovolenou nebylo možné připravit Otázky, ve kterých by se situace více zanalyzovala, odkryla se lidem více pravda a tím se pomohlo získat všeobecnou podporu pro např. zorganizování (pracovně nazvaných) SOS koncertů, jejichž finanční výtěžky by pomáhaly nejen lidem bez přístřeší se zapojit zpátky do společnosti, ale hlavně by působily preventivně a pomohly mnoha lidem před pádem do propasti, svým koncepčním, systémovým pojetím a užitím.
Jakákoli pomoc ale bude velmi vítaná.
Kulatá výročí měly nedávno organizace Adra či Člověk v tísni (tuším dvacet let), ty jsou velmi aktivní především v zahraniční pomoci. Adra byla např. schopná zorganizovat pomoc na Haity po zemětřesení, v podobě charitativního koncertu během několika dní. Proč nicméně nelze takovou akci zorganizovat pro naše lidi, kteří umírají v zimě , nemocní , hladoví a naprosto opuštění. Mnoho z nich se totiž stydí své utrpení ventilovat jakkoli na venek…
Dokážu si představit Otázky, kde pozvaní budou právě lidé, kteří se touto problematikou zabývají, za podpory objektivních statistik a analýzy jednotlivých vlivů, které k bezdomovství vedou a jaké šance tito lidé potom vlastně mají.
Důležitá pak bude otázka, zda budeme lépe připraveni na následující zimu a co vše je možné udělat pro to, aby umrzlých a trpících spoluobčanů bylo co nejméně.
50 míst ve stanu, obyvatelných jen přes noc a zřízených navíc ke stávajícím ubytovacím kapacitám v rámci letošní tuhých mrazů, lze považovat skutečně za pomoc naprosto nedostatečnou.
Za významně úspěšné bych považoval již takové Otázky, na jejichž základě by se objevila dobrá vůle zorganizovat alespoň jeden tzv. SOS koncert. Díky Vám by pak ubylo nezměrného utrpení, které si stěží dokážeme představit, přesto před ním není nikdo z nás imunní. Jedním z minulých případů může být i zpěvák Honza Nedvěd, který může o ztrátě základních jistot a propadu z výsluní do propasti jistě dlouho povídat, ale i např. bratr Madony, žijící pod mostem, tedy lidé, jejichž minimálně rodinné okolí žije ve velkém nadstandardu a tudíž s výraznou možností pomoci…
Podívejme se dobře na naši společnost. Nahoře létají zpronevěřené až miliardy, je zde velké plýtvání a zcela dole nevýslovně trpí lidé, kteří se z valné většiny dostali do extra svízelné situaci pouze tím, že neustáli některé životní pohromy a zůstali na vše sami. Přitom jen zlomek z promrhaných a vytunelovaných peněz by mohl mnohým pomoci nastartovat nový život a zabránit velkým lidským tragédiím.
Mnohé organizace na pomoc lidem bez přístřeší zanikly díky nedostatečným finančním zdrojům. Kdo jiný se ale o tyto lidi pere? Lidé bez přístřeší nemají ani odbory, a ani podporu veřejnosti, nemají nikoho, kdo by účinně pomohl tristní situaci v této oblasti změnit. Že vadí zápach a nepořádek po těchto lidech? Zametáním problému pod koberec se situace nemá šanci nijak zlepšit.
„ Můžou si za to sami“, zní častá alibistická odpověď při žádosti o pomoc. Opravdu si to ale všichni lidé bez přístřeší zaslouží a pokud si někdo myslí že ano, nemají pak právo dostat šanci k nalezení sebe sama, s možností začlenění se do společnosti a nalezení smyslu svého života? Problém je, že neexistuje dostatečná informovanost a prostor pro ni a hlavně dostatek dobré vůle. Je načase tuto situaci změnit.
Odpovědní přestavitelé svými vystoupeními demonstrují, že žijí naprosto odtržení od reality, takže stěží mohou nalézt na tuto realitu nějaký účinný lék.
Letos během krátkého, dva týdny trvajícího mrazu, se počet umrzlých dal počítat na desítky, vloni již však na stovky.
Uděláme tedy něco již nyní, abychom předešli aspoň těm nejdrastičtějším případům v následující zimě?
Svůj dopis bych zakončil citátem profesora Kellera, který říká:“ Všechno je relativní, jen bída je absolutní. K tomu bych jen dodal , že bezdomovství je zcela jistě její nejhrubší forma.
Přeju Vám příjemný zbytek víkendu a děkuji za Váš čas.
S úctou
ing. tom vacha
