Alibismus liberálně demokratických stran v novém parlamentu,

žene Andreje Babiše do náruče extremistů, k Tomio Okamurovi a komunistům, kteří se spolupráci s hnutím ANO tak vehementně nebrání.

Ti jediní totiž, přes svoji předvolební rétoriku, si pragmaticky uvědomují, že pokud budou chtít prosazovat účinněji svůj volební program, dosáhnou toho mnohem lépe se silným hnutím ANO, než s kýmkoli jiným.

ODS a Piráti, nejrelevantnější síly pro vládní seskupení, mluví o poctivé práci a strategii, vymlouvají se na stíhání Babiše s Faltýnkem a ignorují tím většinový hlas lidu.

Je jistě strategicky jistější a zároveň pohodlnější kritizovat vládu z opozičních lavic a získávat tím body do dalších voleb, ale je to zároveň zbabělé a nestátotvorné.

Jako členové vlády mohou Andreje Babiše nejen mnohem lépe korigovat v jeho krocích, v uplatňování např. dalších fází EET a jiných nestandardních opatřeních, která přidušují živnostníky a berou této důležité síle ekonomiky elán a dostatek sil k jejímu dalšímu rozvoji.

Jde ale o mnohem více. Je zde snaha Tomia Okamury měnit Ústavu a její demokratické principy, kde jako člen vlády bude mít k tomu mnohem lepší příležitost a výhodnější postavení.

Jeho referendové úsilí téměř na vše, se ale pouze jeví jako demokratické. Z principu ale může být silně manipulativní a nesystémové, využívající a zneužívající momentálních nálad a emocí mezi lidmi. Zvláště pak, pokud je podporováno jeho silně xenofobním úhlem pohledu.

Skutečná pracovitost a strategické úsilí státotvorného významu se mohou dostatečně ukázat až v jámě lvové, při převzetí vládní odpovědnosti, nikoli z okopávání kotníků vládě z opozičních lavic.

To by si relevantní politické síly měly plně uvědomit, nelpět zkostnatěle na své předvolební rétorice, ale vzít v potaz reálné rozložení sil v nově zvoleném parlamentu, s důsledky z toho vyplývajícími.