Krajina za obrazem

Krajinu za obrazem ještě málo znáš, znějí tam slova "Otče náš", tu steskem truchlí zem. Snad blázen necítí tu vůni naftalínu, když dere se z úst "A odpusť moji vinu, jako i já odpouštím svým viníkům!", tam odchází se vstříc prázdným dnům...

Jen příchuť rozmarýnu prozradí, že stůňu, dnes vzlykám po touze být dlouze milována a prožít s tebou znovu všechna rána. Přes propast snění vejdu do času zapomnění, smývám prach, špínu i vinu. Rodný dům stojí, už není tolik cizí, tam budeš dýchat, plakat se i smát a nás blízké tolik milovat, jen co naše Země a nebe zmizí … Ztichnul řeky hlas, zastavil se proud, proč nemám tady koho obejmout… Popel mi zůstal a vzpomínek pár, v očích cítím slzy, tolik žít sis přál... "Tatínku!"