Pohádka na víkend: Jak hloupý Honza k rozumu přišel

Být spokojený s tím, co nám život nadělil, tomu se v této pohádce naučil jeden hloupý Honza...

Kdysi dávno žil v kovárně u lesa kovář Matěj. Se svoji ženou měli jediného syna Honzu. Honza byl mladík pohledný a leckterá dívenka se za ním poohlédla. Při muzice holky v kole proháněl a hlavy jim pletl. Ale jak říká jedno moudré pořekadlo: "Co po pěkném taléřku, když na něm nic není?" Honza byl totož také líný a domýšlivý povaleč, který si ničeho nevážil a práci se vyhýbal. Svým rodičům dělal jen samé trápení.

Jednoho dne se rozloučil s maminkou a tatínkem a že si jde své štěstí do světa hledat. Marné bylo lamentování a domluvy rodičů, aby k rozumu přišel a začal si má vážit toho, co má!

"Snad ve světě k rozumu přijde!", povídá uplakaná kovářka svému muži, když se jim Honza ztratil v dálce za lesem.

A jakpak se Honzovi ve světě vedlo? Velice špatně. Nebyl zvyklý pracovat a krásy se ještě nikdo nikdy nenajedl. Živil se jako ten poslední pacholek u jednoho tuze bohatého a lakomého sedláka.

Trávu kosil, seno obracel, hnůj dobytku házel, dřevo štípal a pluh za volem tahal. Mockrát si u poloprázdného talíře vzpomněl na rodnou kovárnu, kde mu nic nescházelo.

A když mu u sedláka vypršela roční smlouva, Honza si to bez dlohého rozmýšlení zamířil rovnou k domovu.

Ale něco mu ta služba u sedláka přece jen přinesla. Poznal, že všude je chleba o dvou kůrkách a dobře se vede jen těm, kteří nezahálí. A když se po roce Honza vracel ze světa domů a takhle si zpíval:

Cestičkou pro pěší

půjdu si pro štěstí,

vezmu to oklikou přes aleje.

Potkám-li mrzáka, slepého žebráka,

štěstí mu nasypu do kabele.

Vždyť mi nic neschází,

štěstí mě provází,

mladý jsem, chytrý jsem

dobře mi je.

Za nějaký čas se oženil se sousedovic pihovatou Aničkou a naučil se kovářskému řemeslu. A všichni si ho začali vážit jako moudrého a pracovitého člověka. A dobře se mu vedlo. Ještě dnes se ozývá z kovárny u lesa zvuk jeho kovářského kladiva...