Tak ten průmysl sestřelte! A co nám zůstane?

A je to tady zase. Nářky mnoha ekonomů na to, že jsme průmyslová země, že podíl průmyslu je v českém hrubém domácím produktu nejvyšší ze zemí Unie. A konečně, že takto mzdy vyspělých zemí nedohoníme.

Jsou to taková módní prohlášení a elegantní představy. Podle nich platí, že čím více služeb a čím více finančnictví a oborů „s vysokou přidanou hodnotou“, tím lépe se mají lidé. Jenže ona to není tak úplně pravda.

Tak třeba nezaměstnanost, zvláště nezaměstnanost mladých lidí po škole. Běžný stav v Evropské unii je 25 procent, extrémy až 40 i více procent (Španělsko, Řecko, Itálie). I nejbohatší státy EU, jako třeba Německo, kde je jinak nezaměstnanost minimální (jako u nás), ale mají zásadní potíže. Stav v České republice? Pokud dnes nastoupí patnáctiletý člověk do učení nebo na střední školu technického typu, může mít v kapse smlouvu, že až obor dokončí, rovnou nastoupí do práce. Problém se zaměstnáním nemají ani studenti humanitních oborů.

Míra chudoby je v ČR prakticky nejnižší ze zemí EU a vlastně i ze zemí OECD. I když se rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, stále jsou nepoměrně, ale opravdu nepoměrně sevřenější, než v mnoha jiných státech.

Ano, mzdy máme nižší, než jaké jsou ve vyspělých zemí Unie. Ano, dobíháme tyto mzdy již dlouhých pětadvacet let, z toho v některých obdobích jsme dokonce zase ztráceli. Ano, naše minimální mzda (ze zákona) je jedna z nejnižších v Unii (přesněji pátá nejnižší). To všechno je fakt. Ale nemůže za něj průmysl. Naopak – průmyslu bychom měli spíše děkovat za ony klady, především za vysokou zaměstnanost.

Potíž české ekonomiky v oblasti mezd je totiž jiná. Vlády dlouhodobě (a vlastně je trochu jedno, zda je u moci „levice“ nebo „pravice“) nemají velkou chuť mzdy zespoda regulovat (postrkovat nahoru) zvyšováním zákonné minimální mzdy. Naopak – vláda Václava Klause na počátku devadesátých let dokonce regulovala a postihovala růst mezd. V podstatě po celou dobu samostatné ČR ponechávaly tento problém kabinety především na jednání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. V těchto jednáních se odbory ukázaly jako spíše ten slabší partner. Proč tomu tak bylo, na to je třeba se ptát odborů.

Zvláště vlády vedené sociální demokracií vytvořily určitý tlak na růst mezd silnou podporou investic. Neboť investice chtějí novou pracovní sílu a nedostatek pracovní síly vede k růstu ceny práce. Z dnešního pohledu se zdá, že to bylo ještě málo, že podpora mohla být masivnější.

Zvláště pravicové vlády se soustředily v oblasti mezd státních zaměstnanců na soustavné úspory. Jenže nižší mzdy ve státní službě vedou k tomu, že se pracovní síla přelévá do soukromého sektoru a tím brzdí růst mezd i v něm. Znovu lze říci, že z dnešního pohledu se zdá snaha o tyto úspory poněkud neproduktivní (jakkoliv mohla v dané době sloužit k ozdravění státních financí).

Třetí problém je nízká produktivita infrastrukturních investic, které jsme za ono čtvrtstoletí uskutečnili. Za odstrašující příklady mohou sloužit nešťastná dálnice D8 (rozhodnutí o trase někdy na konci minulého století) a podobně zbabraná dálnice D47 (struska v podloží). Místo toho, aby státu přinášely peníze a svému okolí rozvoj, jsou spíše problémem. Za to průmysl nemůže, ten na to doplácí.

Průmysl v této zemi zaměstnává 29 procent lidí (nejvíce v EU). Ani to není chyba průmyslu. To je částečně dáno historicky a částečně tím, že na zásadní restrukturalizaci celé ekonomiky nikdy nebyl prostor. A naštěstí jsme se o to nepokusili, protože země, které takové „skoky“ zkusily, dopadly povětšinou nedobře – viz právě Španělsko nebo Itálie, ale také Irsko, Island… Nikdy jsme (naštěstí) neudělali takovou chybu, jako třeba Spojené státy, když se skoro všechno „americké“ vyrábělo jinde, než v USA. Protože posledních pár let se právě Amerika snaží o opak. Totiž vrátit průmysl zpět domů.

To ale neznamená, že bychom měli rezignovat na budoucí změnu. Nyní je správná doba dávat daleko více peněz do školství a vědy, výzkumu, inovací. Ty peníze se nevrátí hned nebo za pět let. Ale my také nechceme (doufám) měnit strukturu naší ekonomiky zběsilou rychlostí, nechceme „sestřelit průmysl“, my chceme postupně budovat model, ve kterém ho budeme sofistikovaně rozvíjet.  Vedle něj má šanci vyrůst silnější sektor služeb a konec konců i finančnictví.