Prezident a nejvyšší čas

Jedním z opomíjených možných pohledů na nedávnou prezidentskou volbu je, že lidé, unavení hospodářskou krizí, chtějí v čele svých zemí někoho, kdo rozumí ekonomice. A kdo v tom marasmu nabízí aspoň nástin vize.

A tak u nás na Hradě nevystřídal odcházejícího neoliberála a monetaristu ministr zahraničí Nečasovy vlády a šlechtic, ale pravověrný keynesián. Ekonomičtí ministři a členové příslušných výborů si budou muset zvyknout na to, že Hrad se nejen nepřestane vyjadřovat k jejich práci, ale navíc bude mluvit zcela jinou řečí, než dosud.

Lze vsadit na to, že jedním z prvních příspěvků do veřejné debaty bude ze strany prezidenta - přesně v souladu s Keynesem a jeho General Theory - téma velkých veřejných investic. Znamená to, že můžeme vykročit k překonání ekonomické krize?

Jakkoliv je dnes klíčové upřednostňovat investice před spotřebou, investice ovšem nepředstavují automaticky všelék. Příklad Japonska s jeho obřími veřejnými výdaji a stoupajícím dluhem ukazuje, že samotné investování ze strany státu řešením není. Aby totiž měly investice ten správný efekt, musí být smysluplné. A aby byly smysluplné, musí být koncepční a měly by být koncipovány minimálně v střednědobém horizontu.

Stačí si vzít za příklad dopravní infrastrukturu, o které Analýza konkurenceschopnosti, vypracovaná roku 2010 Ministerstvem průmyslu (na základě analýzy OECD), hovoří následovně: hustota dopravních sítí v České republice je sice vysoká, ale jejich kvalita je mizerná. Silnic a železnic je tedy dost, ale chybí pokrytí dálnicemi a vysokorychlostními železničními koridory. Jediný pohled na automapu Evropy jasně odhalí, že méně rozvinutá část kontinentu začíná právě u nás, na východ od Krušných hor.

Přesto jsme peněz na dopravu vynaložili v uplynulých letech relativně hodně. Jenže místo budování dálnic a superrychlých tratí jsme stavěli silnice spíše širší, než delší, luxusní přechody pro neexistující zvěř a zdvíhací mosty, které umožňují proplout výletním parníkům. Potenciál resortu dopravy naprosto nebyl smysluplně využit, dokázali jsme jen to, že budujeme dálnice a městské tunely nejdráž, co to jde. Kvůli neprůhlednosti výběrových řízení a chybám dokonce přicházíme i o peníze, které na vybrané stavby slíbil Brusel.

Ministři, o jejichž kompetenci šlo v mnoha případech úspěšně pochybovat, se střídali jeden za druhým a každý navrhoval něco trochu jiného. Někdy to vypadalo, že byl rozvoj země obětován tomu, aby firmy, které byly s ministry spřáteleny, měly co nejvíc zakázek...

Výsledkem je, že zatímco i takové Španělsko pokrývá hustá síť vysokorychlostních tratí, u nás na plány jejich rozvoje letos slavnostně dáme naprosto směšných 45 milionů korun. A i úplný dopravní laik se musí zeptat, proč se nejprve urychleně nedostavěla R35 z Hradce Králové do Mohelnice a až pak nezačala rekonstrukce D1?

Pokud chceme skutečně oživit ekonomiku, nemůžeme nahodile investovat tu tam, tu onam, a vyhazovat státní peníze plnými hrstmi. Potřebujeme promyšlenou koncepci – musí být jasné, co uděláme hned, a co v horizontu příštích let. Jedině tak nejen zvládneme krizi, ale dáme šanci i dalšímu rozvoji průmyslu. Když tomuto trendu pomůže v souladu se svým ekonomickým přesvědčením i nový prezident, bude to výrazný argument ve prospěch jeho volby.