Oranžoví baroni aneb Co zůstalo „neodhaleno“

Minulou sobotu přišla česká sociální demokracie o velkou příležitost, jak dát jasně najevo, nakolik vážně to myslí s proklamovanou demokratizací a modernizací. Tou příležitostí byla přímá volba předsedy strany. Volba, která na výkonném výboru ČSSD neprošla poměrem 60 ku 57, tedy o pouhé tři hlasy.

Novináři tento fakt hodnotí jako vítězství jakýchsi „oranžových baronů“, údajných podnikatelů a hráčů v zákulisí s oranžovými dresy. Jak už se ale v českých médiích stává, takové hodnocení je spíš jen nafouknuté klišé. Skutečnost je sice méně barvitá než v novinových článcích, ale zato naprosto logická. Jde o obyčejný taktický boj o moc.

První, kdo před časem přišel s návrhem na přímou volbu předsedy strany, byl Jiří Paroubek. V době, kdy byl v čele strany, se mu ale tento návrh bohužel prosadit nepodařilo, a je jen smutným paradoxem, že nyní spadl pod stůl kvůli jednomu z největších Paroubkových spojenců.

Hlavním lobbistou bojujícím na výkonném výboru proti přímé volbě předsedy byl totiž pro někoho možná překvapivě David Rath, dnes pro změnu největší spojenec Bohuslava Sobotky. Každopádně člověk, který ještě nedávno přímou volbu oficiálně podporoval.

Den před jednáním výkonného výboru ovšem zveřejnil Sobotkův protikandidát Michal Hašek dokument Desatero ČSSD nové generace, který podepsalo 34 předních osobností strany včetně všech hejtmanů s výjimkou právě Davida Ratha. Poslední věta zmíněného Desatera končí výzvou podporující přímou volbu předsedy. Nevím, zda to byl okamžitý strach z oněch 34 významných jmen sociální demokracie nebo chladnokrevný kalkul sázející na změnu taktiky při sbírání hlasů volitelů pro Bohuslava Sobotku. Přímá volba předsedy se nicméně Davidu Rathovi najednou začala zdát nebezpečná.

Nechci a nemohu spekulovat o tom, kolik hlasů proti přímé volbě mohl David Rath, který sám hlasovat nemohl, na výkonném výboru získat. Vím jen, že se nijak netajil s tím, že dělá vše pro to, aby tyto hlasy našel. A podařilo se – přímá volba o zmíněné tři volitele neprošla.  

Pro ČSSD, ať už ji povede kdokoliv, je to každopádně škoda. Nelze například prosazovat přímou volbu prezidenta či různá referenda a zároveň odmítnout přímou volbu předsedy vlastní strany. Rozpor mezi slovy a činy politiků je totiž přesně to, co občany na současné české politické scéně nejvíc štve. Nelze dělat moderní politiku a nebýt otevřený a transparentní.

Stalo se. Do budoucna však platí: pokud chce být ČSSD skutečně demokratickou stranou, bez přímé volby předsedy se neobejde. Mandát takového předsedy by byl navíc automaticky dostatečně silný, aby mu umožnil vypořádat se všemi skutečnými i smyšlenými „oranžovými barony“.