Levné volání? Tak proč ne i levné banky

    Rychlá dubnová smršť telekomunikačních operátorů, která razantně snížila ceny za neomezené volání a esemeskování v tuzemských sítích, potěšila nejen majitele mobilních telefonů, ale i příznivce regulace trhu. Právě pokračující tlak ze strany českých i evropských regulačních institucí je totiž hlavním důvodem, proč oligopol tří firem (Telefónica O2, T-Mobile a Vodafone) nečekaně srazil ceny.

  Začalo to stanovením maximálních cen mezinárodního roamingu, na které si mimochodem právě zmíněné firmy a operátor Orange stěžovali neúspěšně i u Soudního dvora EU. Dalším krokem – i když komplikovaným a poněkud opožděným – bylo vyhlášení aukce kmitočtů na čtvrtého operátora. Současní hráči na trhu si pod touto hrozbou konkurence chtějí zajistit dobrými cenami za neomezené volání co nejvíce zákazníků s dvouletou smlouvou. Svou roli sehrál i nástup virtuálních operátorů.

 Telekomunikační operátoři se zkrátka razantní změnou obchodní politiky rozhodli zachránit co se dá. Polštář na to mají dost velký, když díky maržím skoro až 50 procent (srovnej s maržemi automobilek kolem 5 %) dosáhla Telefónica loni zisku 20 miliard  a T-Mobile 12 miliard korun.

 Nikdo mi nevymluví, že současná krize v České republice není do velké míry způsobena až příliš velkorysou vstřícností pravicových vlád k velkým nadnárodním monopolním a oligopolním firmám. Považuji přinejmenším za neslušné, že zatímco vlády Topolánka a Nečase razantně snižovaly veřejné výdaje a omezovaly spotřebu obyvatel, tyto firmy dosahovaly největších zisků. Ne náhodou se přitom loňské zisky třeba největších českých bank velmi blíží sumám dosaženým operátory (cca 15 miliard Kč) a v době utahování opasků jim dokonce stouply o 22 až 46 procent.  

 Každý ekonom ví, že monopoly a oligopoly vznikají přirozeně, ze samé logiky podnikání. A že jediný, kdo je s tím schopen něco udělat, je stát. Zavedení výraznější regulace ve všech oborech, kde pokřivení normálního trhu hrozí, proto musí být jedním z hlavních bodů příštího sociálnědemokratického programu. Tam kde regulační úřady existují, je nutné, aby svůj dohled zpřísnily, kde nejsou, musí vzniknout.

  Podobně postupuje už nějako dobu Ficovo Slovensko a překvapivě i pravicové Maďarsko Viktora Orbána. A i když zejména někteří ekonomové kvůli tomu hrozili strašnou budoucností, zkušenosti z těchto zemí ukazují, že podobný postup rozhodně neomezí nabídku na trhu. Žádná klíčová firma zatím kvůli tomuto tlaku a novým daním ze zmíněných zemí neutekla.

 Naopak v České republice s aktuální výjimkou telekomunikací ceny neustále stoupají. Jde o energii, bankovní poplatky, ale třeba i vodu a další komodity. Tím se stále více podvazují nejen výdaje domácností, ale i konkurenceschopnost celé ekonomiky. Přitom nejde o nutnou daň moderní ekonomice. Je to jen důsledek monopolního prostředí. Je nejvyšší čas s tím něco udělat. Můžeme-li levněji volat, jistě můžeme i platit méně v bankách nebo za energii. Jsem si jist, že taková změna naší ekonomice pomůže a dominantní dodavatele přitom životně neohrozí.