Analytici jsou nadšení průmyslovým růstem. Označují ho za doslova excelentní! To jsou v podstatě citace z novin. Je dobré šířit veselou náladu, nic proti tomu… Ale budoucnost není světlá.
Průmysl je klíčový tahoun růstu české ekonomiky tradičně a v žádném rozumném výhledu, na který má smysl dělat odhady, tomu nebude jinak. To je historicky daný fakt. Jenže i když produkce roste a „analytici jásají“, ve skutečnosti se dostáváme na limity, kterých je tato země schopna, či spíše tento národ schopen. V českém průmyslu a stavebnictví již nyní chybí asi padesát tisíc kvalifikovaných dělníků, kteří by mohli nastoupit v podstatě ihned. Existují důvěryhodné odhady, že poptávka může být během relativně krátké doby až trojnásobná – při pokračujícím růstu ekonomiky a také kvůli silným odchodům do důchodu.
Jenže kvalifikovaných technicky nebo stavařsky vzdělaných pracovníků nepřibývá. Není divu. Absolventům středních škol nebo učebních oborů by mělo být tak kolem osmnácti let. V České republice se však v roce 1996 narodilo celkem 90 446 dětí, v roce 1997 to bylo 90 657 dětí, v dalším roce 90 535 dětí a v roce 1999 dokonce pouhých 89 471 dětí. A potom? Není to o nic lepší.
Pořád mám pocit, že i když se o tomto problému občas mluví, i když řada firem dává učňům zajímavá stipendia, i když mnoho institucí bije na poplach a dělá v rámci svých možností, co se dá, pořád tenhle problém podceňujeme. A to pomíjím skutečnost, že nebýt dělníků ze zahraničí, české stavebnictví by bylo v naprosto zoufalé situaci (ještě zoufalejší, než teď). Mnoho průmyslových podniků by bylo nuceno reálně zbrzdit svůj růst, protože prostě nemají, koho postavit ke strojům. Konec konců je to situace, která leckde již není teoretickou hrozbou, ale faktem.
V červnu 2015 bylo evidováno něco přes 451 tisíc lidí bez práce. Oficiálně existovalo asi 97 tisíc volných pracovních míst. Před osmnácti měsíci bylo bez práce 639 274 lidí a tehdy bylo k dispozici necelých 36 400 volných míst. Ale i tehdy, v dosti podle čísel ponuré době, podniky podle průzkumů (nikoliv statistik) mohly den ze dne zaměstnat asi 35 tisíc kvalifikovaných odborníků. Že ta čísla o nezaměstnaných a podnikové potřebě nových lidí nejdou dohromady? Jdou – oficiální počet volných míst a skutečná poptávka podniků jsou dvě různé věci. Reálně vzato je hlad po kvalifikaci stabilní, přesněji řečeno stabilně roste. Mimo jiné například právě kvůli těm odchodům do důchodu. Ale nejen.
Dostáváme se na hranu možností. I když si to mnoho lidí myslí, tak ve skutečnosti se přes ní nedá „proinvestovat“. Nové technologie a automatizace mohou ušetřit řadu pracovníků, ale vždy mají primární dopad na méně kvalifikované síly, naopak celkově spíše zvyšují poptávku po těch opravdu kvalifikovaných. Navíc ve stavebnictví je to něco úplně jiného.
Přidám v této trochu hysterické době i trochu politického rizika. Potenciál dovozu pracovních sil je (Bohužel) ve skutečnosti malý.
Dramaticky prožíváme „vlnu imigrantů“, jenže popravdě není vidět žádný velký zájem cizinců o práci v České republice a nebýt Ukrajiny, bylo by to ještě horší. Imigranti z válečných zón a zemí v rozkladu směřují do jiných států, kde pro sebe cítí vyšší potenciál. On není ani žádný velký zájem o azyl v ČR, ale to je trochu jiná věc. Nicméně je fakt, že pokud bychom nyní dovezli z Mali nebo Eritree nebo Sýrie (nebo odkudkoliv) třeba dvacet tisíc alespoň trochu kvalifikovaných pracovníků (či třeba jen mladých či mladších lidí ochotných žít tady a pracovat tady), byl by to pro český průmysl nebývalý doping. Podívejme se alespoň trochu do zrcadla – ochota Čechů postarat se o nové generace není vysoká, ochota nových generací Čechů zabývat se něčím jiným než filosofií, marketingem, prodejem předražených pojistek, právničinou, výkonem exekucí nebo zkoumáním motýlů je ještě nižší. Když dnes potkáte mladého člověka s titulem inženýr, vystudoval pravděpodobně ekonomii a sní o práci v bance. Nás techniků prostě ubývá.
Raduji se z růstu průmyslu, je to startér zvýšení životní úrovně (i pro ty znalce filosofie či marketingové mágy). Ale vidím jasně jeho hranice. Nejsou nijak daleko. Já vím, že jsou zábavnější „problémy“, na které se každý cítí být odborníkem, ale co se bavit o tom, kdo bude v českém průmyslu pracovat za deset nebo patnáct let?
