VI. Náš život s Trpajzlíkem

20.4.2017 Že se z nenápadné, tiché, ušlápnuté holčičky vyklube stvoření s velkou osobností jsem poznala hned v prvních měsících společného života.

Trpajzlík je velmi sebevědomá a tvrdohlavá. Dost často neví, co chce, ale vždy velmi přesně ví, co nechce. Někdy dá fušku jí přesvědčit, aby udělala, co od ní žádám, případně aby mě nechala udělat, co nutně potřebuju. Musím zapomenout na všechny logické argumenty, neboť to u dvouleťáka prostě nefunguje. A tak se ze mě pomalu stává mistr diplomacie:

Ranní rozhovor s Trpajzlíkem:
"Pojď, oblíknu tě a půjdeme nakrmit zvířátka."
"Ne"
"Pojď, kravičky mají hlad a kozičky mají hlad a ovečky mají hlad a koníčkové mají hlad"
"Ne"
"Koukneš se na malý kozičky a venku je sníh, koukneš se, jak vypadá sníh?"
"Jo"
"Tak si budeš hrát se sněhem a já nakrmím zvířátka"
"Ne"
"Tak ti pustím pohádku a zůstaneš doma?"
Trpajzlíkovi se rozzáří oči: "Jo"
"A já zatím půjdu sama nakrmit zvířátka"
Oči zase pohasnou: "Ne"
"Tak já jdu sama, půjdeš se mnou?"
"Jo"

Připomnělo mi to rozhovor, který se odehrál před pár lety mezi mnou a naším starším vnukem Vojtou:

"Vojtíšku, přineseš mi prosím z chodby jablíčko?"

Vojta ochotně běží do chodby: "Babi, ceš hušku?"

"Ne, nechci hrušku, přines mi prosím jablíčko."

"Dám hušku."

"Dobře, tak mi přines hrušku."

"Ceš dvě?"

"Ne, stačí mi jedna."

"Dám dvě, malou a velkou."