6.10.17 Máme problém. Tedy, Trpajzlík má problém a já tím pádem taky. Nějak si poranila jeden paleček. Ten levý, cucací, uspávací.
Přišly jsme na to v poledne, když měla jít spát. Kolem jedné hodiny rozhodně prohlásila: "Pinkat!" a velitelským gestem hodným Napoleona máchla rukou směrem ke schodům do patra, kde máme ložnici. Šly jsme tedy do postele, ona si jako vždy lehla na pravý bok a levý paleček strčila do pusinky.
"Au, bolí, foukej", zakňourala a já foukala a pusinkovala, ale paleček bolet nepřestal. Ani nevím, co s ním má, je na své ruce háklivá a jen velmi nerada je ukazuje. Můžu pofoukat, ale větší průzkum nebo ošetření nedovolí.
A problém byl na světě. S palečkem v puse a přikrytá až po bradu dekou Kakou, to je trpajzličí usínací rituál a bez něj nepřijde ta správná nálada, která přiměje oči k tomu, aby se zavřely a pusu, aby konečně zmlkla a myšlenky se dostaly do té kouzelné říše, kde je všechno možné a zázračné a logika tam dostává na frak a přesto se tomu nikdo nediví. A maminka má konečně hodinu a půl pro sebe.
Usínací nálada se tedy v poledne nedostavila, ač jsme se obě snažily, co se dalo. Očka byla unavená a celé tělo volalo po odpočinku, ale když ta postel je tak úžasně široká a dá se po ní tak skvěle skákat a je ohromná legrace se pořádně odpérovat a dopadnout mámě na břicho až hekne, nebo jí zkoušet otevřít zavřené oči, protože stejně jen tak dělá, že spí, haha, ona si myslí, že jí na to skočím. A maminka v duchu přemýšlí, jestli ty houbičky, co včera spolu nasbíraly a dneska plavaly v bramboračce, byly opravdu jen suchohříbci a václavky, nebo jestli tam Trpajzlík nepropašovala i nějakou tu houbičku, po které je člověku tak krásně, že nepotřebuje spát a chce létat.
Skoro hodinu jsem v poledne předstírala spánek doufaje, že tím Trapjzlíka nakazím. Odolala. Vzdala jsem to, oblékla jí i sebe do pracovního a šly jsme kydat králíkům.
Už asi v půl sedmé večer padala Trpajzlík únavou a opět velela "pinkat". Paráda, mydlila jsem si ruce. Dáme si rychlou večeři, pak koukneme na Večerníčka, vykoupeme a to by bylo, aby do pěti minut Trpajzlík nebyla v limbu. K večeři byla polévka od oběda s těmi tajemnými houbičkami a chleba se šunkou. Já jsem měla chleba, Trpajzlík šunku. Večerníček byl napínavý jako vždy, zvláště znělka stála za to. Koupel jsme protáhly, abych to rychlé usnutí pořádně pojistila. Zalehly jsme, řekly si pohádku, zazpívaly ukolébavku, Trpajzlík strčila paleček do pusinky, ten zabolel a v tu ráno jí usínací nálada opustila. Ještě zkusila nahradit bolavý paleček jiným prstem včetně několika mých, ale nebylo to ono. Spát už se jí nechtělo.
Rozhodla jsem se dělat mrtvolu stůj co stůj. Trpajzlík zhodnotila situaci, trochu se zamyslela, opustila postel a posléze i ložnici a vydala se do tmy dětského pokoje. Za chvilku se vrátila s několika plyšáky. "Pst, máma pinká,"nakázala jim šeptem a jala se mi vydloubávat oko z jamky. Když se jí to nepodřilo, zkoušela mi ukroutit nos. Ani to se po několika pokusech nepovedlo, začala mi tedy páčit zavřenou pusu. Celou dobu si šeptem povídala s plyšáky a ze záplavy nesrozumitelných slov občas proniklo "máma pinká". Pak na mě ještě párkrát cvičně skočila, asi aby se ujistila, že opravdu spím. Tím vyčerpala svůj repertoár i energii a lehla mi na břicho. Přikryla jsem jí Kakou, párkrát pohladila zádíčka a konečně slyšela slastné odfukování.
Usínání bez palečku trvalo přes hodinu. Ale povedlo se. Sláva, mám chvilku sama pro sebe!
