7.9.17 Dneska měla Trpajzlík zase svůj den. To se jí čas od času stává, ale dnes na to byla ta nejméně vhodná chvíle.
Přestože jindy vyspává nejméně do osmi, tentokrát vstala už po šesté hodině, čilá, vyspaná a v plné síle. Asi tušila, že toho mám dnes hodně v plánu a rozhodla se mi veškerou mojí práci maximálně zpestřit.
Zítra jedeme na čtyři dny pryč a na statku nám bude hospodařit dcera. Chtěla jsem tedy pořádně uklidit celý dům a pak ještě připravit vše kolem zvířat, aby to měla co nejjednodušší. Přece jen, za ty dva roky, co už tu nebydlí, vyšla trochu ze cviku.
Manžel mi včera oznámil, že dnes nejde do práce, ale zůstane doma. Zaradovala jsem se a naivně jsem si pomyslela cosi o jeho empatii. Představovala jsem si, jak se bude celý den věnovat Trpajzlíkovi, zatímco já budu prát, žehlit, vysávat, vařit, balit, kydat, a podobně. Omyl. Manželovy plány byly naprosto odlišné od těch mých. Hned ráno se zakutal ve stodole, zakrámované za posledních dvacet let neuvěřitelným množstvím různého více či méně použitelného stavebního materiálu, vyhozeného nábytku, starých i nových střešních latí, kusů dřeva všech možných i nemožných rozměrů a tvarů, částí zemědělských strojů a spoustou dalších neidentifikovatelných předmětů. A to nepočítám mrtvou multikáru a starý traktor ve stádiu rozkladu. Už dva týdny tu stodolu vyklízí a konec je zatím v nedohlednu. S manželovou pomocí jsem tedy počítat nemohla, tím pádem byla trpajzlík celý den tak trochu bez dozoru a náležitě toho využila.
Hned ráno, zatímco jsem zadělávala knedlíky k obědu, našla si zajímavou zábavu v obýváku. Na pití používá lahvičku s tzv. bezkapkovým uzávěrem. Je to skvělá věc, protože v případě, že se lahev převrhne, nic z ní nevyteče. Ona ale svým dvouletým mozkem bystře přišla na to, že stačí lahvičku zmáčknout a ta začne fungovat jako stříkací pistole. Z půl litru šťávy zůstala v lahvičce asi třetina, zbytek se nacházel na dřevěné podlaze. Na mou otázku, jestli ví, že se zlobím, vážně přikývla a odsouhlasila to. Když jsem se jí zaptala, jestli by měla dostat na zadeček, radostně odvětila:"jojo" a se smíchem se začala plácat po zadku. S povzdechem jsem usoudila, že tady se tělesný trest mine účinkem a uklidila tu pohromu.
Dopoledne jsem uklízela v patře. Využila toho, že jí nikdo nehlídá a v přízemí vyházela všechny boty z botníku. Vlastně všechny ne, zůstaly tam jedny bačkory, které byly tak vysoko, že na ně nedosáhla.
Srovnala jsem boty zpět do botníku a pustila se do vaření omáčky k obědu. Také tuhle chvíli, kdy jí nikdo nehlídal, využila dokonale. Zavřela se v ložnici a polila se několika mými parfémy. Ani jeden nebyl Chanel č.5. Zbytek dne voněla jak lehká děva od Prašné brány.
Po obědě si šla hrát do svého pokoje. Zabrala jsem se do žehlení a ukolébaná pocitem, že dětský pokoj je bezpečný, nenachází se v něm žádné voňavky, žádné botníky ba ani lahvičky se šťávou (tu jsem jí odebrala už ráno a pít dostávala pouze pod mým bedlivým dohledem), nedávala jsem pozor, co tam dělá. Její zábava tentokrát byla v podstatě nevinná. Vařila pro panenky. Nádobíčko použila svoje, ale voda byla opravdová. Podařilo se jí polít i celý dětský pokoj.
Odpolední spánek dnes posunula až na čtvrtou hodinu, zato si ho protáhla do půl sedmé. Aspoň jsem měla dost času nakrmit a připravit vše na příští čtyři dny. To byl také jediný světlý bod celého dne.
Bylo potřeba zabalit na čtyřdenní cestu. Původně jsem myslela, že to udělám, až bude Trpajzlík spát. Když se ale blížila desátá hodina večerní a ona byla zcela čilá a bez známek ospalosti, pochopila jsem, že se balení neobejde bez její asistence. Tatínek sice měl za úkol jí večer zabavit a nepouštět za mnou do ložnice, ale zmohla ho únava po celodenní dřině a usnul v kuchyni na gauči. Trpajzlík mi pomáhala tak pilně, že balení jsme spolu zvládly za necelou hodinku. Pak teprve jí přemohla únava a konečně usnula.
Zítra jí čeká velmi brzké vstávání a první opravdu dlouhé cestování. Dvanáct hodin vlakem s několika přestupy. A za čtyři dny stejná cesta zpátky. Už teď se těším, až budeme zpátky doma.
