Je tomu skoro rok, co jsme do naší náruče, srdce a domácnosti přijali malou holčičku z kojeneckého ústavu, řečenou Trpajzlík. Moc ráda bych se s vámi sdílela s naším příběhem, jak to všechno bylo, je a snad i bude
Trpajzlíka jsme si přivezli koncem května roku 2016. Bylo jí přesně 1 rok a 11 dní.
A je to tady. Udělali jsme krok, který se nedá vzít zpět. Jaká je? Budeme jí umět milovat vždy a za všech okolností? Co nás s ní čeká? Zvládneme to psychicky a emočně? Zvládneme to v našem věku fyzicky? Nebyl čas připustit si jakýkoliv neúspěch. Jsem od přirozenosti optimistický člověk, naštěstí.
Za těch několik návštěv v posledním měsíci jsme toho zjistili velmi málo. Má ráda legraci. Má ráda, když se s ní honíme. Ráda se houpe. Má ráda vše, co se točí a kutálí. Nezajímají jí panenky, stavebnice, hlavolamy, obrázkové knížky ani jiné statické hračky. Věděli jsme, že nechodí, ale mrštně leze po čtyřech. Naučili nás s ní rehabilitovat, neboť má slaběji vyvinutou levou stranu. Z papírů jsme se dočetli, že jí máme 5x denně podávat 250ml mixované stravy a přesný rozpis kdy co. Mléčná snídaně, ovocná svačina, zeleninovo-masový oběd, ovocná svačina, mléko. Dozvěděli jsme se o nějakých více či méně závažných zdravotních problémech a kdy máme navštívit jakou odbornou ordinaci. Stačí to na to, abysme se dokázali správně postarat o roční batolátko? Bude u nás šťastná?
První dny byly velmi náročné. Pro nás, ale hlavně pro Trpajzlíka. Trpajzlík se přestěhováním o 60km ocitla na jiné planetě. Poprvé v životě viděla trávu. A nejen viděla, mohla se jí dotýkat. Poprvé v životě se setkala se psem a s kočkou. Poprvé v životě zjistila, že z výšky se dá spadnout. Poznala, že není všechno v životě jen měkké a zaoblené a bezpečné. Poznala, že kromě měkkého koberce na podlaze existuje taky tvrdá dlažba a není radno o ní při vztekání mlátit hlavou. Celý svět kolem ní byl najednou jiný a zajímavý a bylo potřeba všechno dopodrobna prozkoumat. Všechno osahala, olízala, ocucala a ochutnala. Vodu z louže na terase. Hlínu ze záhonu. Kameny. Holubince. Šneky (nejen ulitu). Podlahu ve všech místnostech. Kočku. Podrážky bot. Nábytek. Dřevo na topení. Kočičí granule. Ani netušíme, co všechno v prvních týdnech zkonzumovala. Jen jsem se bála, aby nedostala žloutenku nebo střevní infekci. Když jsem to říkala sociální paní z kojeňáku, ta zajásala, že je to normální, že chytá imunitu.
Krásně se smála. Smála se pořád a všemu a na každého. A neplakala. Skoro vůbec neplakala. Já si jen říkala, jestli je to možné, že máme tak hodné dítě? To snad ani není normální, aby byla takhle hodná. Ano, opravdu to nebylo normální.
Asi po měsíci začala plakat. Pořád. Téměř na všechno reagovala pláčem. Byla jsem z toho nešťastná. Ono se jí u nás nelíbí. Není u nás spokojená. Já to s ní neumím. Přecenili jsme své síly, neměli jsme to dělat. Takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou. A po několika krušných dnech plných pláče jsem to pochopila. Pláče, protože může. Pláče, protože to má smysl. Pláče, protože to někoho zajímá. Pochopila jsem, že máme doma roční novorozeně, které se právě začalo učit komunikovat se světem. Učila se ovládat svůj pláč, zkoušela různé druhy. A musím říct, že se to naučila mistrně.
V roce neuměla kousat jídlo. Pokud se jí do jídla dostal nerozmixovaný kousek, okamžitě se začala dávit nebo ho hbitě vyplivla. Neuměla se pochovat, přitulit nebo pomazlit. Uměla se pouze nosit, posadila se člověku na ruku a odtáhla se od něj, nestála o blízký tělesný kontakt. Neměla vůbec snahu sama jíst, jen otvírala pusu a nechala se krmit. Nesnášela dotyky na dlaních a chodidlech. Nereagovala na svoje jméno. Nereagovala vůbec na lidský hlas. Neuměla pohladit, zato uměla moc dobře mlátit a fackovat. Rána hranou dřevěné knížky na kořen nosu bolí moc, i když je to jen od ročního dítěte.
Uměla si celé hodiny hrát sama. Všechno, co viděla, pro ní bylo nové a zajímavé. U doktora se chovala jako zkušený profesionál, bylo jí úplně jedno, co s ní provádí. U jídla bez odporu otvírala pusu. Večer jí stačilo položit do postýlky a tiše tam ležela, dokud neusnula. Někdy si řkám, že tohle období mělo něco do sebe.
Začali se ozývat naši příbuzní, kdy že budou moci přijet přivítat do rodiny nového člena. Vysvětlovala jsem, že několik týdnů je potřeba, aby strávila všechen čas jen s námi, aby pochopila, že v jejím světě už není spousta tet, ale jeden táta a jedna máma. Někteří pochopili, jiní ne, začaly se objevovat návštěvy. Trpajzlík ochotně chodila ke každému, kdo jí připadal zajímavý. V čekárně u doktora jí bylo jedno, jestli je u mě, klidně šla k úplně cizímu člověku. "Jé, to je statečná holčička, ona se vůbec nebojí!" Jak jim vysvětlit, že to není odvaha ale porucha? Tak jsem jen mlčela a s úsměvem přikyvovala.
Asi po třech týdnech přišla na návštěvu "slečna Zubatá". Na malou se ani nepodívala, ale zajímalo jí, jestli se stýká s vrstevníky. Chtělo se mi na babu zařvat, že doteď se stýkala pouze se svými vrstevníky a že roční dítě nepotřebuje vrstevníky, ale mámu a tátu, ale jen jsem s milým úsměvem přikývla, že ano, že na návštěvu chodí dcera se svými dvěma malými dětmi. Není radno si kazit vztahy s někým, kdo je (zatím) zákonným zástupcem našeho dítěte. Slečna Zubatá si spokojeně mohla odfajfknout jednu kolonku v dotazníku.
Po pár týdnech u nás dostala nějakou virózu. Horečky jí vylítly ke čtyřicítce, do toho průjem a úporné zvracení. Bylo jí mizerně. A tehdy strávila několik dní na mém břiše a nechala se konejšit a hladit a utěšovat a konečně zjistila, že tohle je máma, která je tu jen a jen pro ní a s nikým se o ní nemusí dělit a která nikam neodejde, ale bude tady pořád a furt a navěky a vždycky, když jí bude potřebovat. Zjistila, že přitulit se k mámě nebo k tátovi je příjemné, že objetí je bezpečné, začala si užívat mazlení, hlazení a dotyky. Svět kolem ní se pomalu začal z hlavy stavět zpátky na nohy.
