7.4.2017 Je tomu skoro rok, co jsme do naší náruče, srdce a domácnosti přijali malou holčičku z kojeneckého ústavu, řečenou Trpajzlík. Moc ráda bych se s vámi sdílela s naším příběhem, jak to všechno bylo, je a snad i bude
Štastně jsme prošli prvním kolem na místním maloměstském OSPODu a prý se nám během měsíce ozvou z Krajského úřadu. Čekali jsme a čekali a stále nic. Měsíc uběhl a nikdo se neozýval. Manžel mě posílal na OSPOD se zeptat, ale mě je urgování jakékoliv žádosti proti srsti. Byly zrovna prázdniny, tak mi bylo jasné, že i úřady fungují jen tak napůl. Až pak jednou telefon a tam paní z Krajského úřadu s termínem na první setkání. A je to tady. Obávané psychotesty! Jak projdeme? Co když se ukáže, že já jsem v podstatě zakomplexovaná hysterka a manžel se pro každou blbost urazí? Jak by nám mohli svěřit do výchovy cizí dítě?
Na Krajský úřad jsme dorazili se sevřenou zadnicí a žaludkem na vodě. Přivítaly nás tam paní pscholožka se sociální pracovnicí, obě milé, komunikativní a tvářily se velmi chápavě. Úvodní rozhovor trval asi dvě hodiny. Probralo se spousta věcí: jak žijeme, jak si představujeme budoucnost, co nás vedlo k tomu, že jsme se takhle rozhodli. Pak nadešel obávaný úkol: nakreslit strom. Počítali jsme s tím, je to standartní test, teoreticky jsme byli vybavení znalostmi, co by tam být mělo a nemělo. Kmen, větve (nesmí být odfláknuté a nesmí jich být moc), listy, ovoce (to je důležité), když se koruna nakonec orámuje, značí to, že člověk je rodinně založený (prý), a kořeny, kořeny jsou zásadní, ukazují, že je člověk stabilní. Kořeny jsem nedala, chtěla jsem, ale prostě mi to nešlo. Tak jsem tam přidala aspoň dutinu s ptáčkem. Kdo ví, co z toho vydedukují.
Domů nám dali sebou domácí úkol, dvě strany otázek, na které je potřeba odpovědět bez přemýšlení. Co nejhoršího jsem v životě udělala? Co mám na tohle napsat? Nenapsala jsem nic.
Za pár týdnů další setkání na Kraji, tentokrát nad psychotestama. Těch otázek bylo hrozně moc, já je vyplňovala písemně, nevidomý manžel to měl ve formě pohovoru. Ale paní pscholožka nám sdělila, že neexistují dobré a špatné odpovědi, že jen nás potřebují poznat, aby nám pak mohli vybrat správné dítě. Uklidnilo nás to a svitla nám naděje, že jezevčíka možná nedostanem, ale nějaké to dětátko třeba ano.
Bylo potřeba se zúčastnit tří víkendových kurzů přípravy pro budoucí náhradní rodiče, bohužel, nejbližší termín byl obsazen a další že bude až za několik měsíců. Zklamalo nás to, tolik jsme se těšili, že je děťátko na dohled a zase se to oddálilo. No nic, když to takhle Pán Bůh chce, tak asi ví, proč to dělá a když jsme čekali tolik let, tak těch čtvrt roku navíc už zvládneme. A najednou telefonát, že v nejbližším kurzu se uvolnilo místo a jestli to bereme. Jasně že ano!
Kurzy byly zajímavé, inspirativní, poučné a moc potřebné. Aspoň tedy pro nás určitě. Sešlo se nás tam 8 párů - pět žadatelů o adopci, dva o přechodné pěstounství a my jediní jako dlouhodobí pěstouni. Byli jsme tam tak trochu za raritu, při řešení konkrétních právních problémů s námi lektoři moc nepočítali, většinou nás připojili k adopťářům, že prý je to podobné. Probíralo se hodně dětské psychologie, povídalo se o traumatizovaných dětech, o tom, co se dá a nedá očekávat. Moc se mi líbil lektor, který popisoval konkrétní příklady problémového chování traumatizovaných dětí a pokaždé to končil tím, že je musíme přijmout bezvýhradnou, bezpodmíněnou láskou. Jinak to nejde.
Nácvik relaxace. Ta byla fajn, skoro všichni jsme u toho usnuli.
Vcítění se do opuštěného dítěte. To mě zasáhlo tak moc, až se mi z toho udělalo fyzicky špatně. Nejen mě.
Poruchy attachmentu. Není nic smutnějšího, než oči dítěte, které se nemá na koho napojit. Tuhle přednášku jsem probrečela.
Návštěva Dětského centra. Krásné, milé, čisté, napapané děti se smutnýma očima, které se lepí na každého dospělého s nadějí, že třeba jeho si vybere.
Společné obědy s dalšími přípravkáři, kde dlouhdobě bezdětné páry probírají historky o svých psech.
Rozhovory s holkama, které měly za sebou deset pokusů o umělé oplodnění.
Další psychotesty.
Naše příprava skončila a pak už jen čekání na vyhodnocení konečný verdikt. Byli jsme schváleni a za pár týdnů přišla ta nádherná, dlouho očekávaná zpráva, že na nás v kojeneckém ústavu čeká destiměsíční holčička. Začínal duben 2016.
