6.4.2017 Je tomu skoro rok, co jsme do naší náruče, srdce a domácnosti přijali malou holčičku z kojeneckého ústavu, řečenou Trpajzlík. Moc ráda bych se s vámi sdílela s naším příběhem, jak to všechno bylo, je a snad i bude
O pěstounské péči jsem začala uvažovat asi před 20 lety. V té době jsem byla několik let vdaná mladá maminka copaté holčičky. Vždycky jsem si moc přála velkou rodinu, takovou, v jaké jsem vyrůstala i já, vůbec jsem si neuměla přestavit, že by to bylo jinak. Svůj život na příštích patnáct let jsem měla snadno nalajnovaný: porod, kojení, plínky, porod, kojení, plínky, porod... Jenže další těhotenství stále nepřicházelo, nakonec jsme prošli různými vyšetřeními a verdikt byl neúprosný. My dva s manželem spolu prostě děti mít nemůžeme a pokud máme dceru, je to zázrak a zázraky se neopakují. A tehdy mě napadlo, že bysme naší princezně pořídili sourozence jinak. Jenže v té době naše manželství začalo mít vážné trhliny a stav se nezlepšoval a mě bylo jasné, že do takového vztahu nemůžu přivést dítě, které má samo svých problémů dost. Pomalu jsem dorůstala od postoje "pořídit dceři sourozence" k postoji "nabídnout cizímu dítěti láskyplnou náruč".
Dcera dospívala a my s manželem taky, naše manželství přežilo několikaletou krizi a naše vztahy se uzdravily tak, že nakonec to bylo lepší než na začátku. A do toho přišly problémy s pubertální dcerou: nečekané těhotenství, svatba, narození vnuka během středoškolského studia a pak starost o to, aby školu mohla dokončit. Mladí se přistěhovali k nám na statek a najednou jsme tu měli malého andílka, kterého byl plný barák a moje touha po miminku byla ukojena. Dcera skončila zdárně školu, pak přišlo druhé těhotenství a druhý vnouček a já, šťastná babička, jsem byla v sedmém nebi, že tu ty prcky mám. A pak uprostřed toho velkého štěstí přišla ledová sprcha. Mladí oznámili, že koupí byt ve městě, během roka se budou stěhovat a můj sen o velké rodině a baráku plném dětí se rozplynul jak pára nad hrncem.
A tehdy přišlo to ROZHODNUTÍ. Svěřila jsem se manželovi, o čem už dlouho přemýšlím a on k mému obrovskému překvapení souhlasil! Zašla jsem tedy na OSPOD zeptat se jich co a jak, byli z nás nadšení, že dlouhodobých pěstounů je málo a velmi milá paní mi dala štos papírů, co je třeba vyplnit a dodat. A já se v tu chvíli zalekla vlastní odvahy, papíry jsem strčila doma do šuplíku a rok jsem je tam nechala ležet. Stále jsem myslela na to, jak moc ráda bych měla doma nějakého prcka, ale bála jsem se toho, že třeba neprojdeme výběrem a naše zklamání ze sebe samých pak bude tak velké, že to naše manželství třeba ani neunese.
Po roce se mě manžel zeptal, jestli bysme neměli vyplnit tu žádost a dát jí na OSPOD. Nádech, výdech, polkla jsem a šli jsme na to. Rodný list dcery. Poprosili jsme jí, jestli by nám ho neokopírovala. Prý proč, na co to potřebujeme. Museli jsme s pravdou ven. Vzala to kupodivu dobře, je to prý náš život, tak si můžeme dělat, co chceme. Detailní fotky našich obličejů. Fotky bytu - nafotila jsem to i s naším stabilním nepořádkem, ať včas vidí, do čeho dítě dají. Popis, proč bysme chtěli dítě do PP. Co tam mám napsat? Jak do pěti řádků vepsat myšlenku, která se rodila dvacet let?
Zkušenosti s dětmi? Hlídání vnuků, práce v církení nedělní škole - bude to stačit?
Máte doma zvíře? Jaké? Na odpověď tam byl jeden řádek. Napsala jsem lakonicky "hospodářská zvířata", ať si to přeberou.
Manžel prohlásil, že až projdeme psychotestama, nedají nám ani jezevčíka. Jsme oba věřící, tak jsme se modlili za to, aby vše dopadlo tak, jak to dopadnout má. A jestli to dopadnout nemá, tak to asi nebyla cesta pro nás.
Nevěděla jsem, jak to říct šéfovi v práci. A jednou přijel, vzal mě na oběd a že se mě chce na něco zeptat. Jasně, OSPOD si vyžádal posudek a tak to na mě prasklo. Byl moc milý a že chápe, že tohle je pro mě asi důležitější než vedení prodejny, a že mě nerad ztratí, ale fandí mi, aby to dopadlo dobře. Uff. Je to moc fajn člověk.
První návštěva z našeho OSPODu u nás doma. Přišly dvě moc milé úřednice, kočky jim nevadily, prý naopak, děti se přes zvířata lépe sžívají s novým domovem. Jakou máme představu o dítěti? Nejradši tak 3-5 let, na etniku nezáleží, může mít i zdravotní nebo lehké mentální postižení a kdyby to byli sourozenci, tak bereme klidně i tři najednou ve věku od deseti měsíců do deseti let. Ufff. Tak jme šťastně prošli prvním předkolem a naše žádost byla podstoupena na kraj a že nám drží palce.
