Moje Ambulance aneb Když se v ordinaci jede na obrat

Na první pohled to vše působilo leskle a navoněně. Tak jak to je pro nepoučitelné důvěřivce a naivy, mezi které se počítám, potřeba, aby si protistrany rychle a k oboustranné spokojenosti plácly. O to horší je pak náraz na realitu a zjištění, že profesionální podnikatelské projekty se dnes dělají už i tam, kde by to člověk třeba ještě úplně nečekal - v ordinacích praktického lékaře. Ale po pořádku.

Vše začíná na jedné ze stanic pražského metra, po které pobíhá několik naháněčů, povětšinou pohledných mladých dívek. Poučen z předchozích nezdarů kličkuji v davu lidí, tak aby se má cesta s žádnou z těchto osob nezkřížila. Ne úplně se to daří a za pět minut odcházím z místa činu s přihláškou k novému praktickému lékaři. Nemám z toho úplně dobrý pocit, ale přesvědčuji sám sebe, že je to ok, protože doktora přece sháním. A navíc těch výhod! - otevírací doba od osmi do osmi, blízkost k mému bydlišti, možnost objednávat se přes internet - samé bezvadné věci.

Už ale vstupní prohlídka u "Moje Ambulance" (rozvíjející se celorepublikové sítě "firem praktických lékařů") napoví, že – jak už to tak bývá – není všechno zlato, co se třpytí. Paní doktorka je nějaká nervózní, stěží se zmůže na pozdrav, o podání ruky (ve které jsem tajně doufal) nemůže být vůbec řeč. NENÍ zřejmě ČAS, říkám si. Špatný dojem pokračuje ve chvíli, kdy se bavíme o tom, co trápí mé zdraví. Upozorňuji paní doktorku, že psát do karty, že mám celiakii, když ji nemám, není úplně přesné. Proti odpovědi „na to ale tady nemám potřebný chlíveček, tak napíšeme celiakie“ už se ozvat nedokážu. Následně v sesterně proběhne odběr krve. Při loučení s uspokojením přijímám informaci, že své doktory v ambulanci mohu podle potřeby průběžně točit. To ještě nevím, že doktoři naopak zatočí se mnou.

Zasílání výsledků odběrů přes sms, které ambulance využívá, působí pokrokově a efektivně. Čísla o cholesterolu v mobilu – kdo z vás to má? Dobrý pocit bohužel ani zde netrvá dlouho. Byť jsem člověk z boží vůle hubený, z sms zaslané sestřičkou se dozvídám, že bych měl zhubnout. Ale vždyť mou váhu v kartě musejí vidět! Kde je problém? NENÍ zřejmě ČAS (jít po příčině), říkám si již podruhé.

O dva měsíce později musím na místo činu znovu s akutním problémem. Objednávkový systém, který se mi tak líbil, ve mně v tu chvíli vyvolává obavy – vezmou mě hned ráno, když přijdu neobjednaný? Nemám možnost si to ověřit (= je druhý svátek vánoční) a tak jen doufám. Nakonec sázím na brzký příchod a přichází příjemné překvapení, na řadu se dostávám hned. Ani tentokrát však uspokojení ze situace nemá dlouhého trvání. Ve dveřích mě hurónským „Ahóój Honzóó“ vítá korpulentní padesátník. Jsem snad v nějaké další předmístnosti ordinace? Nebo se odněkud známe? Ne, tohle asi fakt bude můj nový doktor. Třeba ale chce jen prolomit vzájemný komunikační ostych, proto tén žoviální tón. A určitě nebude horší, než ta doktorka posledně, říkám si. Takže začínám vyprávět, jak mi je a co mi je, aby měl doktor více informací, ale s pochopením se to moc nesetkává. Prý je čekárna plná lidí a musíme to rychle vyřešit, "hahaha", směje se bodrý muž a už poslouchá ne má slova, ale sípot z mé hrudi. No jo, opět zřejmě NENÍ ČAS. Je prostě zapotřebí zboží (=pacienta) převzít, orazítkovat a rychle vyexpedovat, ať se mohou vykázat patříčné výkony. V souladu s tímto přístupem je promptně diagnostikován zánět průdušek a já jsem s doporučením vypoklonkován na plicní oddělení - kam je však zapotřebí se objednat s týdenním předstihem. Co do té doby? „Pij čajíček a zvlhčuj si vzduch, Honzíí“, praví doktor, „antibiotika zatím nedáme“.  „A poradí si s tím opravdu tělo samo, doktore?“, ptám se. „Asi ne, ale zkus to...tak ahóój“.

Říkám "nashle" a vím, že se loučím nejenom s tímto kuriózním doktorem (o lékaři v tomto případě hovořit nelze), ale i s celou touto slavnou ambulancí. Pochopil jsem, že nejradši zde mají pacienty, kteří přicházejí s rýmou, nebo si jdou jenom nechat orazítkovat nějaké potvrzení. Na něco víc tady prostě NENÍ ČAS. A tak se asi opět porozhlédnu po panelákovém sídlišti, jestli v přízemí nějakého domu nenajdu nějakou starou dobrou obvoďačku. Ať je klidně protivná, pomalá a na telefonu nedostupná, ale hlavně ať je jen jedna a najde si na mě ve své ordinaci, když to bude zrovna potřeba, ČAS.