Antiextremismus jako extremismus svého druhu

Zákon rozumu velí investovat energii do toho, co má reálný potenciál přinést kýžený stav. Je s podivem, že jak profesionální, tak ani "ulicová" politika tento imperativ nedrží.

Že se furt chrlí výroky o extremismu, Rusku, zahraniční ostudě. Že si ze dne na den všichni připomínají památku některých do té doby neznámých vlastenců (Brady, Beran). Že se v duchu recesistických Balbínovců dělají volební kampaně pár dnů a týdnů po volbách. A přitom se soustavně měří dvojím metrem, podle toho, jak se to zrovna hodí. Grebeníček na Klausově Hradě problém není. Zeman na sjezdu KSČM, mluvící o prohraném Únoru a politických zločinech, je skoro vlastizrada. Extrémní delegace moci premiéra na šéfku Úřadu vlády je "kabelková aféra blázna z ÚOOZ", zatímco volba předsedy parlamentní (=plně kontrolované) komise pro GIBS je projev extremismu. O České televizi nemluvě. Přejme si, abychom se vrátili o 25 let zpátky a vedli debatu o věcech, na kterých skutečně, nikoli jen domněle, záleží. A smiřme se s tím, že měřítkem tě skutečnosti a domnělosti je v demokratické zemi vždy mlčící většina.