Takovej jeden obyčejnej den

                   Tak jsem sice teď nezaměstnaná skoro padesátice s malým dítětem, ale zase mám čas...A čas je veličina k nezaplacení. Dá se využít po všech stránkách, a tak to udělám s tím, že ono se řešení vyloupne...Dneska tedy čas věnuji uklízení poněkud zanedbané domácnosti donedávna zaměstnané ženy a zároveň si dovolím ten luxus, u práce si jen tak, bez stresu, přemýšlet nad čím chci...

j.ulrichová

...no ty jo, tady je teda bordel...je tohle vůbec možný, co se tu nashromáždí za chuchvalce prachu, chlupů ( díky, ségra, že o tvym mazlíčkovi víme ještě tři týdny od vaší návštěvy...), vlasů ( díky, Johanko - dcerko moje milovaná, za každé tvé nové ráno, kdy si rozčesáváš vlasy a házíš je, kam tě napadne ), kamínků a drobků ( díky chlapečku Maxi, že jíš po celym bytě a průběžně z tebe odpadává písek )...já odcházíííím a vím to stejně, dál nehledej mě a zavolej....zpívám si v duchu naprosto bez výběru šílenou odrhovačku...týdadááá dadádadádááá...co asi dělá Sváťa, napadá mě - nejspíš nakupuje a vaří pro svou devadesátiletou matičku - než zase odjede...ještě musím říct Davidovi, momentálně u mě také přebývajícímu dospělému synovi, ať mi laskavě dává ty smradlavý ponožky do prádla a ať je rozbaluje...nevím fakt, co to mají ti chlapi za zvyk, dávat použitý fusekle do ruličky ( to jakože míň smrděj, nebo co ), ono stačí, že musím dýchat pusou, když je sbírám, natož na ně sahat, sakryš...musím zalít kytky, taky, jsou nějaký povadlý...no tak nevím, s tou mámou, fakt je mi líto, že jí neumím odpustit...už jsem schopná ledasco pochopit, ale na odpuštění mám zatím moc velký ego...jéžiš, venku teda leje jako blázen...ale ten vzdoušek...hlt lahodnýho kyslíkovýho nápoje zadara...pustím si nějakou vážnou hudbu, uvažuju...nebo ne, to ticho tady je eňo ňůňo...

                      ...nevím proč, ale najednou jsem si vzpomněla, jak jsem asi v sedmý třídě, vařením nepolíbená ( na vaření byla expert mladší sestra, já byla přes hlídání nejmladších sourozenců ), vylila do výlevky vývar ze slepice v domnění, že je to to samý, jako vývar z brambor...bydleli jsme tenkrát jeden rok v pohraničí, byla zima a pojízdná prodejna nedorazila kvůli sněhový kalamitě a docházely potraviny...no, a máma mě málem zabila...cítila jsem se ublíženě - kdo to měl jako vědět, že jo, že vývar ze slepice se použije na silnou polívku pro celou rodinu - ale dnes už tohle třeba dokážu pochopit, ten beznadějnej vztek mámy tenkrát...

                       ...jéžiši, ta Johanka, ta mi přivede do hrobu, zase nechala ležet na polici u zrdcadla všechno tak, jak jí to odpadlo od ruky...strašně mi to štve...dobře, uklidim to, ale příště ty šminky schovám, ať se líčí třeba prstem...ha! cvrnkl Skype...někdo píše...Sváťa!...a prd...je to Smolda, prej jak se povedla romantická véča - že byl včera se záchrankou na pivku ( jojo, psali mi taky, ale já měla něco jinýho :-)), tak mu písnu, že jako vždy, stále ještě si poletuju v sedmym nebi...nebo je to už osmý ?...zlomyslně napíše, že to je fakt hnus, zamilovaná padesátnice, tak mu odepíšu, ať si hlídá ženu a nezdržuje...prej jsem zlá ( se smajlíkem ), mám ho ráda, kluka jednoho...vypiju zpocená od úklidu půllitr vody a najednou zjistím, že si zpívám - hej pane diskžokeeej, hudba je čaroděěěěj...musím si pustit nějakou jinou muziku, nebo tu odrhovačku z hlavy nedostanu...weee aaare the champioooon...zní z rádia...tak nevím, snad mi nehrábne...jéje, to mám najednou bot a toho prachu, co je tu okolo botníku...jé, hele, hasič u boty, copak tu asi hasí...šup s ním do krabice s paňáčkama...táhne mi bolestivě za krkem, to asi z toho včerejšího kola...no, sportem k trvalý invaliditě se neříká nadarmo, asi...jéžiši, to už je jedenáct, jo? Copak asi dělá Sváťa...mohla bych mu zavolat, jenže nechci, aby měl pocit, že ho hrotím...což ovšem usilovně dělám, ale nemůžu si pomoct...vydržím maximálně tři hodiny bez kontaktu s ním a pak mám absťák...jako malá závislačka...já, Amazonka...sakryš...jdu volat, ať dostanu svou dávku lásky...ach, slastně přivřu oči a nechám doznívat jeho hlas v mý hlavě...musím být rozumná...bože, ten obývák je v hroznym stavu...a co budu vařit...asi nic, musím vytřít...

                        ...začíná ždímat pračka a opět vydává zvuk vzlétajícího letadla...příští letiště jménem Touha!!! připoutejte se prosím, protože let to bude nevídanej...tak moc miluju intimitu se Sváťou a taky proč ne, milování a blízkost...sice s tím vztah nestojí a nepadá, měl by mít pevnější základy, ale splynutí se Sváťou je...andělský...a ďábel se směje...má mě tam, kde chtěl...zranitelnou, lidskou, toužící...Haniel...teď mu ale zase volat prostě nemůžu...musím vydržet aspoň do jedný...kéž by zavolal on...tak, ještě zaliju ty kytky a jdu na kuchyň...pustím si rádio Leonardo abych přehlušila myšlenky...a máte to, potvory zlomyslný...čtvrt na dvě? to to uteklo...pověsila jsem na balkon prádlo, ale nevím jestli uschne, když venku tak leje...volám Sváťovi...uf, to je úleva, dvě minutky hovoru a je mi jako motýlkovi...odpoledne dá vědět, jestli k němu na Vysočinu pojedeme už dneska, nebo až zítra...ohřeju si k obědu držkovou polívku od něj a nechám se unášet milostnýma představama...jeho dýchání plné touhy, šepot, teplý láskyplný hladový ruce, letmý doteky rtů i lačný polibky...sakryš, jak jsem mohla vydržet tak dlouho bez milování? Proč se ptám, když to vím...chyběla mi k tomu láska...no jsem já to tedy rozumbrada - skoro v padesáti...a to mi připomíná, že bych si mohla obarvit šediny...času dost, pro chlapečka jdu až v půl čtvrtý, to stíhám...čuchnu si k povadlýmu šeříku na pracovním stole - ještě voní, dělá dobrou službu, ještě ho nevyhodím...Tak zpátky na zem, řekl by Sváťa...dám si na vlasy barvu a jdu umýt nádobí...hrajou nějakou krásnou skladbu pro klavír a smyčce a tak jí dám pořádně nahlas, aby se můj rozcitlivělej mozek uklidnil...