Sama s dítětem po Střední Americe - díl IV. -Las Tablas, Las Lajas

...aneb naše motto "Mít se krásně"....Jak drobný nepříjemnosti vyvažujou krásný maličkosti a obráceně...Hmyz x mušle, bouřky x oceán, minibusy x výhledy...

Mám spoustu času najednou...a tak přemýšlím. Což vlastně odporuje mojí snaze, přestat myslet, užívat den a zkusit žít jako lidi tady: neřešit co bude zejtra bo za tejden, ale být tady teď, fungovat okamžikem. Možná proto nejsou v takový křeči, i když někteří to nemají jednoduchý - ostatně, tak jako všude na světě.

My se vydali z rezidenční čtvrti u moře zvaný Coronádo ( ne náhodou v tom slově podvědomě člověk vnímá Eldorádo), páč Coronádo bývá vnímáno jako Monte Carlo, jak sem psala minule) dál na jih, do oblasti Las Tablas. Cestování je poměrně plynulý. Obvykle přesedneme z jednoho minibusu do druhýho, jen občas jedem velkým autobusem. Všude je ale klimoška, takže pohoda jahoda. Občas jedem dost natěsno a na off line mapě raději sleduju náš pohyb, abych řekla včas něco jako " parada", což říkaj lidi, když chtěj vystoupit. 

Obvykle několikrát přestupujeme. Po cestě nabíráme dokud nejsme úplně natřískaný, a to včetně zavazadel všeho druhu. V cílovém městečku Las Tablas si hned u terminálu stopuju taxi a dávám dohromady jednoduchou španělskou otázku, zdali jede k playa Uverito, kolik to stojí a jestli chce vidět v mobilu adresu. Jde to celkem snadno. Samotný městečko není ničím zvláštní, vypadá jako provinční městečko v celý Americe kdekoli. Takový to, jak tam chcípne projíždějícímu filmovýmu hrdinovi auto, a cesta zpátky je zapeklitá. Ale ta díra, kde pak trávíme deset dní, je úplně konec světa. Na jednu stranu fajn, na druhou dost zapeklitý. Nejdříve bydlíme dráž než bych chtěla ve velkym domě, takže ho po třech dnech měníme za menší, úplně stranou předchozí díry, takže vlastně ani nemám slovo pro specifikaci místa. 

Jednu noc se probudim horkem, a černočerná tma uvnitř i venku. Výpadek elekřiny. Nejde klimoška, ani stropní větrák, ani voda ( el. čerpadlo) a není vidět na krok. Naštěstí si automaticky dávám vždycky k posteli baterku. Venku bouře. Oceán slyším, ale nevidím. Vlastně vůbec netuším, co se děje a vnímám jen strašlivej hukot oceánu. Chca nechca se mi objeví v hlavě tsunami. Wifi nejde a tak asi v 6 ráno píšu majiteli,co se děje. Ubytko hledám schválně přes booking, aby splňovalo základní požadavky, přece jen cestuju s dítětem. Nakonec je asi v 9 vše vyřešeno, jen s wifi je až do konce pobytu problém. Což je při odlehlosti místa celkem nepříjemný.

Ale zase je to vykoupený rajskou pláží, kde když naprosto výjimečně vidíme v dálce člověka, tak na sebe s Maxem voláme: " Hele! Lidi!"

Na relax a snahu nemyslet a nechat plynout čas je to fajn. Ale třeba cesta za společností je trnitá. Večer sme se vydali na večeři do jediný knajpy na celym pobřeží - není sezóna. Naprostá tma, jen asi po 50ti metrech sem tam nějaká skomírající lucerna...Z okolních křovin a porostu divný, neznámý zvuky, který neumíme zařadit...Jako...Trochu se bojíme, ne že ne...Musíme ale ujít asi 1,5km k cíli a rozhodujeme se to nevzdat. Pak rozsvítim světýlko mobilu a vidíme na silnici stovky obr krabů migrujících od oceánu do porostu...Ještě, že sme nějakýho nezašlápli. Povolili sme strachem sevřený půlky a najednou vytí a štěkot. Na horizontu silnice siluety asi pěti potulných psů. "Už víš, proč sme očkovaný proti vzteklině?" říkám jakoby lehce. " To sem nechtěl slyšet " odvětí můj malý velký muž a chytne se mi za ruku. Musíme mít u nich respekt a ukázat, kdo je tu pánem a odhodlaně vykročíme..." NO!" důrazně rozkazuju když už sme tak tři metry od nich a rázným krokem prokráčíme mezi nima. Jsem orosená a chloupky za krkem mi trčí ještě u večeře. Max místo hranolků dostal smažený banány, který mu nechutnaj a já fritovanou rybu. Zbytky házím kočkám a psům, kterých je asi víc než hmyzu. OK. Pro příště máme místní savce na naší straně. Vlastně....Dohodli sme se, že žádný takový další příště vlastně nepotřebujeme.

Ten rajskej klid je ale vykoupenej množstvím "chitras y moskytos" - minimušky dělající obr pupeny a komáři...Sme zeštípaný jako prase. Taky se nám skoro denně snaží do domu přeskupit různý druhy mravenců. Třeba tohle se objevilo takhle po ránu metr od vchodu do bytu, a tak sem to postříkala DEEP a spláchla vodou. Ano. Moje karma utrpěla. V příštím životě se narodím jako mravenec na terase nějaký krávy...

Ale zase je to vykoupený tímhle:

A pak už zase cesta dál. Opět tři přestupy. Opět plynulá cesta bez problémů. a pak odměna. Las Lajas je přenádherný. V kraji Chiriquí. Mírný pohoří, sopky, mnohem lepší klima. Častý bouřky, a to že opravdu strašidelný a silný lijáky. Ale příroda je rajská.

Ubytování v Rezidenci Las Lajas je úplně jinej level. O tom ale to cestování je. Jednou líp, jednou hůř. Užívám si plnýma douškama výhled a okolí a bazén a vkusný ubytování. 

 Pobyt má další příznivej vývoj. Seznamujeme se tu s rodinkou z Panama City. Taťka účetní, mamka zubařka a dcerka vysokoškolačka. Jsou fakt milý a mluvěj anglicky ( stejně jako majitelka, Rumunka s majitelem Italem). Slovo dalo slovo a jeli sme s nima na výlet do míst, kam pak budou směřovat naše další cestovní kroky. Abysme prej nekupovali zajíce v pytli. Výlet to byl opravdu podnětnej. Krásný místo. Oblast okolo Buquete a dál v Cerro Punta vypadá místy jako v Rakousku. Bohužel sopka Barú byla v mlhavym oparu, ale myslím, že se nám jí při našem následnym pobytu podaří spatřit. Zažili sme místní barevnej trh a poobědvali konečně místní jídlo ( a ne italský nebo severoamerický).

Konečně sme taky pojedli místní lokál jídlo a ne italský bo americký.

Max se na ulici pohybuje jako doma a když mu dám nějaký peníze, sám si nakoupí.

A tak tady je naše zatím procestovaný území Panamy včetně zítřejšího přesunu:

Tak držte palce, ať je cesta stejně plynulá a bez zádrhelů, jako doposud.