Svědomí národa - mýtus kolektivní viny

 Snaha o pochopení mýtu kolektivní viny na základě knihy SVĚDOMÍ NACIZMU od Claudie Koonzové, profesorky Dukeovy university v Severní Karolíně. Dovolila jsem si použít úryvky a citáty z této knihy a proložit článek vlastní úvahou

                       Pochybnosti ohledně opodstatněnosti odsunu VŠECH Němců na základě Benešových dekretů , a také těžko pochopitelné postoje předválečného německého obyvatelstva, mne dovedly k přečtení této – dle mého názoru – objektivní, a v zahraničí velmi ceněné knihy. Stále jsem přemýšlela, proč obyčejní Němci nechali věci dojít tak daleko. Věděla jsem, že to jistě nebylo způsobeno národností, protože velké pogromy a vyvražďování se týkalo také Židů a Cikánů v řadách např. Poláků, Rusů nebo Slováků. Tak co způsobilo, že Němci, typičtí Evropané, se stali mezi lety 1933 – 1939 někým úplně jiným? Vzhledem ke stále trvajícímu nebezpečí etnického fundamentalismu, kterému se obzvláště daří při dlouhodobých sociálních problémech společnosti, je třeba se zamyslet, komu rasová nesnášenlivost prospívá…

          K počátku rasové ideologie přijímané většinou obyčejných Němců, aniž by byli nacisty, došlo po její metamorfóze z obyčejného vulgárního antisemitizmu během let 1933 – 1939. Hitler vsadil na svědomí etnika ( Němců ) sloužící svému VOLKU ( rase, národu ). Popularizace termínu VOLK s sebou nesla elitářský příslib pro členy vyvoleného národa. Němci se po nacistickém převratu nestávali nacisty, protože by nenáviděli Židy…stávali se antisemity, protože si zvolili cestu nacismu.

Toto svědomí etnika a posléze nacizmu stálo na zhruba čtyřech pilířích:

1. Kladení důrazu na individuální oběť a kolektivní úsilí pro dobro celého národa
2. Předpokladu, že národní zdraví nestojí na toleranci, ale na národní obrodě:

        „ Miluj Německo nade všechno na světě, a svého soukmenovce ( VOLKsgenosse )

         jako sebe sama.“ ( J. Goebbels)

    3.  Ospravedlnění přímé agrese proti „nežádoucím“ skupinám na dobytých územích (aplikováno od   křížových válek po kolonializmus) se zdůrazněním nadřazenosti bílé rasy.

     4. Oprávnění anulovat právní ochranu PLNĚ integrovaných spoluobčanů čistě na základě jejich etnické příslušnosti.

               K pogromům a vyhlazování různých etnik docházelo v celé Evropě, ale pouze v Německu bylo zaměřeno proti občanům ZCELA začleněným do dominantní kultury, a to přes to, že do r. 1933 patřilo Německo k nejméně antisemitisticky založeným národům.

                Německou cestu ke zlu tak necharakterizovala bezduchá poslušnost, ale postupná selektivní přizpůsobivost – našemu národu ne zcela neznámý pojem. Nutno dodat, že tlak a působení ideologie byl všudypřítomný. Napadá mne otázka, jak dlouho by odolával jeden každý z nás, než by pozdvihl ruku k pozdravu: „ Heil Hitler!“

                „Nejlepší propaganda je zcela neviditelná a proniká všemi oblastmi života tak, že si veřejnost vůbec nevšimne, že je cílem propagandy „ ( zejména pod rouškou vědeckých poznatků).  J.Goebbels.

                 Tady se nabízí určitá podobnost s komunistickou občanskou stádností, kdy obyčejní Češi sepisovali petice za odsouzení Milady Horákové, nebo hromadně odsuzovali Chartu včetně jejích sympatizantů, což dle mého  názoru také souvisí s vytvořením atmosféry obecného souhlasu s prostředky a cíli dané politiky. Jak moc se obyčejný Čech liší od obyčejného Němce za takových okolností?

                  Po počátečních velmi agresivním protižidovským výpadům ze strany nacistů před r. 1933 bylo záhy jasné, že většina Němců nezákonné útoky proti Židům odsuzuje –což také odpovídalo poznatkům monitorovacích skupin ustanovených ke sledování nálad a postojů obyvatelstva.

                  V této době ( březen 1933) se dokonce Hitler distancoval od konceptu protižidovského bojkotu, protože dobře vycítil, že jeho čas teprve v tomto případě přijde a tlačit na pilu by bylo kontraproduktivní. Až teprve v roce 1935 vyhlásil rasové norimberské zákony. Davy obyčejných německých občanů začal požírat tichý GLEICHSCHALTUNG. Nenápadná“ nacifikace“, mechanizace myšlení a jednání každého občana. Mimo jiné změnili nacisté hodnotu slov, která použili pro potřeby své strany. Například rčení „ Hitlerovo počasí“ při slunečném dni zlidovělo tak, jako spousta jiných.

                   Nacizmus se postupně dostal do každodenního života obyčejných Němců, až se stal samozřejmou součástí. Mediální masáž nabyla obludných rozměrů a propaganda byla všude: v pohádkách pro nejmenší ( hodný hrdina Hitler a zlý skřet Žid), v časopisech pro ženy ( švihák a intelektuál Hitler a úlisný,mazaný prznitel žen – Žid), v novinách fotky s chlapci z NSDAP, jak škrabou či roznášejí brambory pro chudé. Během proslovů Hitlera, se život zastavil a všichni naslouchali.

                   Postupně se agresivní rasová politika zaměřila na VŠECHNY „ nedokonalé árijce“, což je vskutku široký pojem. Započaly státem nucené sterilizace žen, k vymýcení špatných genů. V průběhu 12ti let docházelo průběžně k implantaci pojetí  „ nadřazeného“ VOLKU a nežádoucích  „ jiných“.

                    Když si tyto okolnosti představím, napadá mne, jak silná osobnost by člověk musel být, aby nejen odolával tomuto dlouhodobému, nepřetržitému a všudypřítomnému tlaku na své morální hodnoty, ale aby se mu dokázal postavit. Kromě strachu o sebe a rodinu, byla do vědomí i podvědomí vpravena silná dávka SKUTEČNÉHO strachu z  „ podivných existencí“.

                      Z těchto doposud pro mě neznámých informací, dokážu POCHOPIT tichý souhlas většiny německého národa, byť to jednání jedince neomlouvá. Zároveň ale tyhle poznatky podporují moje přesvědčení o nesmyslnosti kolektivní viny a poválečném nuceném odsunu VŠECH Němců. Protože, „kdo jsi (byl) bez viny, hoď kamenem…“. Kolik lidí zde kolaborovalo, případně tiše souhlasilo nebo mlčelo, když se dělo bezpráví? A to nebyli zdaleka vystaveni takové masáži svých hodnot a ideí. Naopak, často je vedl buď pud sebezáchovy ( čemuž rozumím), nebo vlastní zisk. Ano, potrestat ty ,kteří se prokazatelně provinili je právně a lidsky podložitelné a pochopitelné. Ale to, co se dělo po válce s civilisty německého původu je stejně neomluvitelné, jako to, co se dělo s „ nežádoucími“. A proto i nadále budu považovat poválečné odsuny dle Benešových dekretů,  a také následný exodus miliónů civilních Němců při postupu fronty za válečný zločin.

                       EXODU německých vyhnanců ( dle stejnojmenné knihy) se budu věnovat později. Nelze zavírat oči před tím, co nechceme vidět a dělat, že se to nestalo. Jak předválečná německá ideologie, tak poválečné odsuny jsou mementem a varováním pro nás všechny. Prosím, nezapomínejme, že i v stále narůstajícím tlaku světového společenství, jsme stále jen LIDÉ bez práva nadřazenosti barvy, rasy, náboženství a kultury.

P.S. Na případné komentáře nemohu reagovat, nemám dost dukátů J.