Jak zase udělat z chlapů chlapy?

Tak to je prosím název článku z časopisu Svět ženy, který jsem si koupila do autobusu. Chtěla jsem nějaké nenáročné čtení. A hleďme...tady mám návod, jak dělat z mužů nesvéprávné debílky. Ovšem, celé to korunuje rámeček " naše rada " s podtitulkem...

...a co ještě dělat mužům, aby se zase chovali jako muži?

No, já bych věděla, ale pokusím se být seriózní. Domnívám se, že muži mají dost vlastního rozumu, a dobře vědí nejen jací jsou, ale i co se po nich chce, jen někdy dělají, že nechápou, protože to je tak prostě jednodušší a vyhnou se tak často činnosti, kterou zrovna nemusejí…Vím to já, ví to oni, víte to vy…Navíc, každý máme někdy své dny, není to jen výsadou mužů. První co autor-ka? radí:

Vyjadřujte jim obdiv, i když máte pocit, že je není za co obdivovat.

Oni ti muži jsou úplně tupí, takže vůbec nepoznají, že ten obdiv je prvoplánový a s jasným úmyslem, mazat jim med kolem huby, jen abychom s nimi vyšly. Opravdu z toho může mít nějaký muž pocit uspokojení?

Neříkejte jim, co dělají špatně a co je na nich nesnesitelného…

Ano, nechte je při tom, že dělají všechno dobře, a pak až se vaše nespokojenost nakumuluje, tak to na ně všechno vybalte pěkně najednou…Tomu se říká konstruktivní kritika totiž, kdybyste nevěděli. A proto je tolik sexuálně „uspokojených žen“. Protože se řídí radou – hlavně neříkat, že je něco špatně, aby se ten náš z toho nezhroutil. Další domácí disciplíny nevyjímaje.

Apelujte na jejich statečnost a akčnost, byť je máte spíše za pasivní zbabělce.

Tak to už je extra síla. Předpokládám, že na mužovi, který není zrovna akční hrdina, jsou pro nás jiné, zajímavé hodnoty a proto není třeba jeho statečnost nijak probírat. Předpokladem ovšem je, že si svého muže vážíte, což při titulování „ pasivní zbabělec“  jde poněkud špatně – už to slovní spojení ho staví do podúrovně muže…

Chvalte si jeho galantnost i v případě, že ho musíte popostrčit.

Proč, proboha, ho chválit za něco, co není? Mohu se ho snažit některé galantnosti naučit ( pokud je tedy neovládá) a vysvětlit případně, že se mi líbí, když se chová galantně, ale vynucovat si tyhle příjemné projevy mužnosti vůči ženě nelze.

Dávejte najevo úctu k jejich profesi a výdělku, byť za to nestojí ani jedno. Bez komentáře.

Oceňujte jejich zodpovědnost a spolehlivost, přestože se jim nedá svěřit ani zalévání fíkusu. Cože to?

Vyplačte se jim občas na rameni a uchylujte se k nim do bezpečí před zlým světem – s tím bych možná za jistých okolností souhlasila.

                                                     Jinak je ale podle mě článek postaven na totální manipulaci a životu ve lži. Je otázka, jestli tyhle přístupy oběma partnerům vyhovují a je pro ně soužití jednodušší. Podle mého názoru to je strašně primitivní postoj k partnerovi, který ho ještě navíc vůbec nenutí na sobě pracovat a vztah někam posouvat. Je to totální zahnívání lidských schopností s tím, že muž není tak hloupý, aby manipulaci neviděl, ale je pro něj mnohem pohodlnější ji přijmout, než změnit přístupy. Pevně doufám, že sebevědomé ženy a sebevědomí muži tohle nemají zapotřebí.

                                                     Stejně tak se v článku psalo, že tím, že vyžadujeme ( my ženy) větší nasazení mužů v domácnosti jsme je připravily o podstatu jejich tradiční role. Proboha! Žijeme snad v pravěku? Muži a ženy se dnes na „lovu i sběru“ podílejí takřka rovným dílem, a proto je změna tradičních rolí zcela v pořádku. To, že když oba pracují na celý úvazek, tak se dle možností starají oba jak o děti , tak domácnost, mi přijde jako logické vyústění funkčnosti rodiny. Samozřejmě jiná věc je, rozhodne-li se žena zůstat v domácnosti a muž rodinu živí. Ale doby, kdy žena neměla na výběr, jsou pryč a muži se budou muset přizpůsobit.

                                                    Největší problém je v komunikaci. Ženy často nejsou schopny říct, o jakou pomoc stojí. Ačkoli mne stále udivuje, že je třeba některé věci říkat. Je plný koš a já vedu dítě do školky? Pak by logicky partner měl ten koš vynést… Ze zkušenosti ale vím, že je lepší mu říct přímo: „ Vyneseš ten koš, prosím?“ Dle mého názoru on ho také vidí, případně o něj zakopává, ale doufá, že to někdo udělá. Je dobré o tom mluvit, protože pak na takových maličkostech, o kterých nemluvíme , a které se stokrát opakují, hoří vztah. Prosím, nedělejme z mužů malé, hloupé děti. Neprospěje to nikomu a ničemu. Buďme si rovnými partnery. Říkejme si, co od sebe vzájemně očekáváme, co se nám nelíbí, a co bychom mohli zlepšit. Manipulace do rovnocenného vztahu nepatří.

                                                   Takže můj názor je, že z mužů dělá muže to, že k nim můžeme být upřímné a máme proč, si jich vážit. A jestli je to proto, že vyžehlí prádlo, pohraje si s dětmi, opraví vodovod, je akčním hrdinou nebo galantním průvodcem, je jen na nás. Ovšem cílená manipulce proto, abych mužovi zvedla sebevědomí ke vzájemnému respektu nevede.

Abych zase ale nebyla moc za vážnou a přechytralou: když čas od času opravdu upřímně pochválím partnera, dostane se mi odpovědi: " To vííííííš, že jooooo..." případně " ty jsi taky šikovnáááá" a to tónem, kterým se konejší batolata. Tak nevím...