...pokračování mého osamělého putování Itálií autostopem tenkrát...když jsem byla jiná já, jiný lidi, jiná doba...
Seděla jsem na pobřeží a všemi póry vnímala tu energii moře, než jsem si začala postupně uvědomovat jednak celkem rušno, celkem špinavo a hlavně mi docházelo, že musím někde přespat.
V místě, kde jsem se nacházela to evidentně nebylo možné. Na pláži i poblíž se scházely skupinky mladých, kteří přijížděli na skútrech a byli šíleně hluční. Konečně jsem také zaregistrovala bary táhnoucí se podél pobřeží a jejich zaplněnost početnými rodinami. Tak tomuhle se říká noční život…Hrála hudba, šumělo moře a já nakonec zmožená únavou a opřená o batoh odplula do říše snů. Probudilo mne celkem nešetrné zatřepání mým ramenem a nade mnou stál CARABINIÉR. Chtěl doklady a tak jsem se mu snažila vysvětlit, že jsem česká studentka milující Itálii, a hledám kde přespat. Ptala jsem se na nejbližší kemp a cítila vzrůstající zoufalství. Policista najednou zvedl obočí, šikmo na jednu stranu úst se usmál a povídá: Jo tak Praha, Čechy, Havel ! Sii sii, to znám…ale kamp tě vezme jen se stanem…Víš co? Počkej chvíli…“ Následoval vzrušený telefonní hovor ( ano, už tehdy asi měli mobily) a vítězné : „ Pojď se mnou, děvče „ přičemž, přestože jsem si nebyla úplně jistá správným výkladem, šla jsem s ním jako beránek uklidňujíc se, že přinejhorším přenocuju v cele…Na rohu přímořské ulice za chvíli přibrzdilo auto, z něho vyběhla asi třicetiletá žena a volala: „ Ciao, ciao Praga! Dneska přespíš u nás a čeká tě večeře a zítra nám povíš o Havlovi…“. Ne, že bych tak dokonale rozuměla, ale zhruba tak to bylo…Za pomoci italského slovníku, rukou, nohou a minima angličtiny, jsem pak vyprávěla, co se děje a dělo v Čechách. Bylo to úsměvné, ta dychtivost a emoce až dětinskost, u nás nevídaná. Ha, byla jsem doma.
Dva dny mi carabiniér Natale se ženou Clarou, mladším bratrem a babičkou hostili ve své domácnosti a když vycítili, že už bych šla, zavolali příbuzným do Ceseny pod Ravennou, že tam dorazím a ať se o mě postarají, že jsem z „té Prahy“ s „tím“ Havlem. Nevěda o tom, stal se prezident Havel tehdy mým volňáskem pro celou Itálii. Mé porevoluční besedy se opakovaly a italština zlepšovala. Viděla jsem nespočet přímořských městeček a památek, a mé srdce zatoužilo po klidu. Zcela nečekaně jsem změnila původní cíl Řím za poklidnou a osamělou cestu vnitrozemím. Mumraje a halasu jsem byla přesycena a na moře jsem si zvykla. Potřebovala jsem změnu. A teď teprve začalo to pravé dobrodrůžo. Dostala jsem se stopem někam do Toskánska , pod městečko Sorano a zapomněla jsem v autě mapu. Dopila jsem bezstarostně vodu a vydala se, kam mi nohy nesly s tím, že prostě něco zastaví. Bylo asi deset dopoledne a ono by mi něco zaručeně zastavilo, kdyby něco ovšem jelo…A to nejelo. Tak jsem šla a šla a šla, a silnice byla čím dál užší a asi začarovaná…Okolo se klepal horký vzduch, slunce pálilo, já byla bez vody a stínu, a vyčerpanost se hlásila o slovo. No to je pěkný, zemřu uprostřed jižní Evropy na dehydrataci, napadaly mě pochmurné myšlenky…Pak jsem si u nějakýho křoví udělala posed, opřela se o batoh a čekala…Přestávala jsem vnímat, ale zaskřípění brzd mne probralo: stařena a stařec vypadající jako smrtka z pohádky Honza málem králem, celí v černém, shrbení a dohromady vážící asi jako půlka mě, se nade mnou skláněli s ustaraným výrazem, šišlali na sebe ( asi nářečí) a dotáhli mne do dodávky asi tak z padesátých let. Usnula jsem.
Probudilo mne hučení a šumění moře, kdákání slepic, štěkání psa a brebentění, kterému jsem pranic nerozuměla. Stařenka, sedící u stolku ke mně radostně přiběhla, po cestě odkopla stranou dvě slepice a podávala mi džbánek s vodou. Byla jsem v kamenném domečku, který dobře znám z filmů, a vůbec všechno vypadalo jako kulisy z počátku století. Tady se zastavil čas. Nějak jsme nemluvili stejnou italštinou, takže jsme se moc nedomluvili, ale rozuměli jsme si báječně…Oni povídali něco mě, já jim a všichni jsme z toho byli tumpachoví a říkali „siii, siii „. Rozhodli se mne vykrmit, a tak mne cpali šunkou, vejci, kozím mlékem, a dary moře – zejména rybami. Bydleli v domečku se zvířaty a mnou společně, nad mořem, a já jim těch několik dní říkala babičko a dědečku. Asi bych tam byla zůstala, ale ryba a host třetí den smrdí a toho je třeba se držet. A tak jsme se poobjímali, slzu uronili a děda mne odvezl na výpadovku pod přímořské město Civitavécchia. Přestože mu dle mého odhadu bylo tak devadesát, neměla jsem s ním vůbec strach jet autem. Další auto mi zastavilo skoro hned a já dědečkovi mávala a mávala, než mi zmizel
z dohledu…A já se neplánovaně řítila přeci jen k ŘÍMU. Nakonec tam asi opravdu vedou všechny cesty.
