Itálie u mých nohou...a pod nohama taky ( díl I.)

                   Autostopem sama do Itálie?  Proč ne, ale dneska už by mi nejspíš nikdo - a to z mnoha důvodů  nezastavil...A ani by to nejspíš neprobíhalo tak hladce...Ale tenkrát...jsem byla jiná já, jiný lidi, jiná doba...

                     Bylo to v euforickém opojení volností a novými možnostmi  v roce 1991, kdy má touha

        dostala křídla a hlavně reálné obrysy. Své dva předškolní synky jsem blahoskloně svěřila babičce,

 naplánovala si cestu ( což bylo poněkud předčasné, protože jsem pak stejně jela nazdařbůh ),

 sbalila saky paky včetně lihového vařiče na ranní kafe a spacáku, vyměnila si liry za naše dva tisíce a

 vyrazila důvěřivě vstříc světu.

         Hned u hranic, kam jsem se dostala vlakem, se mi podařilo stopnout kamion, který jel až do

 Innsbrucku, a pak pokračoval do Francie. Cesta příjemně ubíhala, já bezstarostně klábosila lámanou

 angličtinou a italštinou - obé naučeno z Učebnice za tři měsíce. Náhle se na mě řidič - Němec - obrátil

 pátravým, až naléhavým pohledem, a jen tak mezi řečí se otázal: " Sex nicht ? " Trochu mne

zaskočil, protože jsem zrovna opěvovala melodičnost italštiny a otázka brutálně narušila bezelstný

tok myšlenek, ale po mé udivené odpovědi, že "nein", naštěstí tento dobrý muž pokračoval bez

změny nálady dál a navázal hovor tam, kde ho přerušil. Prostě - řečnická otázka, no...Vysadil mne

kousek za městem, a já si při závanu větru uvědomila, že jsem v Alpách

Sice v červnu, ale v Alpách... a okamžitě mi začala být zima. Bylo pozdní odpoledne a tak jsem šla

 doporučeným směrem a dál stopovala. Představa, že budu nocovat ve výšce skoro 3 000 m, mne

 poháněla k aktivitě, poněvadž nejsem zrovna milovník horských bivaků . Zastavil mi postarší

 Rakušák a zachvěl se mu knírek.  Po očku mne sledoval nejspíš proto, že když jsem mu po

 nastoupení vděčně sáhla na ruku se slovy " děkuju, já jsem smrt..", nebyl si úplně jist, co očekávat.

A tak jen souhlasně přikyvoval všemu, co jsem řekla. Samozřejmě jsem chtěla říct, děkuju, jsem

 studená jako smrt ( ani nevím, co mi to napadlo ), ale v tom rozpoložení mi vypadlo klíčové slovo

.Knírač mne vysadil kousek za italskými hranicemi a já postřehla první dojmy. Přenádherná krajina,

 nepředstavitelně čistá říčka a roztomilé domky...A malé nádražíčko. Nespěchajíc, nasávala jsem

 atmosféru a pomalu hledala místo k přespání. V jízdních řádech místní lokálky jsem se příliš

 neorientovala, když tu jsem zaregistrovala několik odstavených vagonů, takzvaných dobytčáků.

 Jeden měl pootevřené dveře a tak jsem vstoupila. Mohla nastat spousta nečekaných příhod, ale

 nenastala, takže ráno jsem si v ojíněném vagoně uvařila na lihovém vařiči kafe, zakousla sušenku, v

 klidu se za vagonem vyčurala a vydala se dál. Zuby mi cvakaly ( zimu snáším fakt hodně špatně )

, ale statečně jsem se postavila na silnici...

Za chvilku už mi vezla místní dodávka s pečivem a kdesi kousek pod Bolzanem, v malé vesničce, jsem

 vystoupila. Věděla jsem, že držím přibližně směr, ale kde jsem přesně jsem neměla ani tucha.Vlastně

 mi to ani nevadilo. A jak jsem tak vysmátě stála na tý silnici, najednou temno před očima a probraly

 mi něčí hlasy...Posadila jsem se, vykuleně sledovala gestikulující vesničany a snažila se pochopit

 situaci. Pomalu mi docházelo, že i přes vypitou kávu můj nízký tlak nezvládl změnu nadmořské výšky

 a já omdlela. Vše se brzy vysvětlilo, a místní policie mne nejdříve zavezla do motorestu na - dnes již

druhou - snídani a pak teprve mne vysadili na výpadovce směr Benátky. Samozřejmě mne zahrnovali

 poklonami typu bella donna, a moooolto carrissima...které mne provázely po celou dobu mého výletu

 a přestože jsem věděla, že je to spíše konverzační záležitost, bylo mi to příjemné.

Skoro okamžitě mi zastavil chlápek v kvádru ( časem jsem přestala být udivená, jak jsou italové

 upravení, ale kvitovala jsem to s povděkem ) a po mé otázce, jede - li na Benátky s úsměvem přikývl

Svou italštinou, která dle něho byla "molto beeenne" jsem švitořila a radovala se jako malé dítě z

 porozumnění. Pak se na mě se zájmem podíval a zeptal se, jestli se takhle sama nebojím, a já na to,

 že nikoli,  italové jsou milí gentlemani a Itálie je kulturní národ s melodickou řečí. Začal v asi 130ti

 kilometrové rychlosti šátrat v úložném prostoru nad mými koleny, které jsem k sobě křečovitě tiskla,

 očekávajíc nějaký mužný výpad, který sice přišel, ale jiný, než na který jsem se psychicky

 připravovala . Když se mu podařil šuplíček otevřít, chňapl zkušeně tam uloženou zbraň a začal mi s

ní mávat před očima, držíc volant jednou rukou. Trochu se mi zvedl žaludek, mírně jsem mu

ozbrojenou ruku odstrčila, zhluboka dýchala a snažila se upřeně dívat před sebe a přemýšlet.... ale

šlo mi jen vytřeštěně zírat. Po chvíli jsem pochytila pár slov a  porozuměla, co mi chlapík říká.

Znatelně se mi ulevilo. V podstatě mi ukazoval, že on je na nebezpečí připraven a nemá důvod se

bát. Ahááá....tak to jooo. Vykouzlila jsem obdivný ( ale spíš myslím, že úlevný)  pohled, a srdce se

vracelo k pravidelnému klidnému rytmu, který podpořilo i pozvání na pizzu. Elegánově snaze se více

 seznamovat jsem nepodlehla, a tak jsem za chvíli stála zoči voči moři a plakala.

Viděla jsem moře poprvé a věděla jsem, že si mne navždy připoutalo. Vítr a vysoké pěnící vlny moje

dojetí nijak nezkalily - spíše naopak. Ta nespoutanost, síla a nedozírnost, ve spojení s mohutným

hučením a vůní, mne dostaly do kolen.... 

       Přestože jsem to upravovala snad stokrát, pořád mi z toho vylézají neupravené odstavce a rozházená slova...Za radu, jaK to pořešit, díky