Baládka o sklářské baňce

...aneb co způsobil kolegův sklářský fotoblok, respektive představa, jak mne coby baňku tvarují ty krásný, silný ruce s naběhlýma žílama. Kdo mne čte ví, že to je moje úchylka. Tedy ty ruce, ne být baňkou. Ačkoli...  

Být baňkou

tetelím se žárem

na plotně sklářské kuchyně.

Zatím však zcela nevinně.

Než uchopí mne

horké ruce.

Být baňkou

tvaruji se sama.

Pod rukou, která rutinně

ohlazuje mé oblé

měkké tvary.

Náhle však všimnu si

píšťaly, a pak už

jen čekám

toužebně

na naše spojení.

A zase ty ruce zkušeně

ba spiklenecky

uchopí pevně

moje tělo.  

To snad aby se  

nevzpouzelo...

Má duše se plní dechem,

životem a vzdechem

 kouzelníka,

dokud se 

touhou nezalyká.

Svaly se napnou   

magnetismem měsíce

a vášní.

Pak zrodím se...

křehká a rozechvělá.

Stala se ze mne Sklenice.

Být baňkou

tvarovala bych se

sama pod Jeho

rukama.