V Rakovníku vystupuju ze zpožděného vlaku kolem 13hodiny. Mým úkolem je dnes dojet do Chyše, což je obec asi 40 km západně od Rakovníka. Mám tam sraz se spolužačkama ze střední - po 20 letech. Sice jsme studovaly v nedalekých Žluticích, ale tam prý neměli žádnou volnou hospodu.
Počasí dnes výletům na kole moc nepřeje. Fouká protivítr, je zataženo, zima a je velká šance, že bude pršet.
Jedu pořád mírně do kopce, nějak mi chybí energie z již zmíněných důvodů, jede se mi špatně. Naneštěstí jsem si vybrala cyklostezku 351, která vede sice skoro pořád mimo silnice, ale terén je místama podmáčený, nebo plný kamenů, což můj posun vpřed dost zpomaluje. Z Jesenice už ale jedu po silnici.
V mezičase mi volají naši, aby se ujistili, že jsem ok a nepotřebuju odvézt autem. To odmítám. Když jsem si to vymyslela, tak si to taky vyžeru.
Posledních asi 10km je nejhorších. Jedu dost do kopce a navíc se spustil liják.
Naši volají, že se nakonec vydali do Chyše a že čekají na parkovišti před pivovarem.
V Tisu u Blatna se ptám místního chlápka na kole, zda jedu správně. Dáváme se do řeči. A jelikož jsem si doma zapomněla příslušnou cyklomapu okolí, zavádí mě k turistické mapě, která je umístěna před hospodou ve vitríně. Ofocuju si ji digitálem, později se bude hodit. Chlápek mi radí, abych pro cestu zpět, resp. do Žihle, kde mám domluvený nocleh, použila zkratku přes les po červené turistické a tím se vyhnula velkému kopci z Rabštejna nad Střelou. S díky pokračuju do Chyše.
Už to naštěstí není daleko a navíc je to skoro pořád z kopce.
Do cíle dnešní mezietapy dojíždím až kolem 17 hodiny místo původně plánovaných 15.30.
Zdravím se s našima a pak hurá do pivovaru za spolužačkama. Kolo nechávám zamčené venku pod slunečníkem. Brašny beru s sebou dovnitř.
Holky na mě koukají jako na zjevení, ale jsou rády, že jsem dorazila. Sešlo se nás patnáct. S některými jsem se neviděla opravdu těch 20 let. Ale musím říct, že některé se nezměnily vůbec. Jiné jsem hned nepoznala, ale ne kvůli tomu, že by zestárly, to ne, měly třeba jen jiný účes.
Převlékám se do suchého civilu a mokré oblečení jsem přehazuju vedle přes zábradlí balkonku. Topení tu sice také je, ale bohužel nehřeje. Na zahřátí a posilnění si dávám čaj, polévku a smažák.
Po několika hodinách povídání už opět musím do sedla, abych nejela úplně za tmy. Jen nerada se loučím.
Převlékám se zpět do polosuchého cyklistického oblečení a vyrážím zpět do Tisu, odkud chci jet zkratkou přes les. Jedu pořád do kopce, pomalu se stmívá.
Jsem v Tisu, bohužel nikde nevidím odbočku na červenou. Jedu se zeptat do místní hospody. tam nikdo neví, nakonec mi radí asi 8letý kluk, který mi ochotně v doprovodu táty jede na kole ukázat, kudy se na ní napojím. Je to vlastně hned kousek za hospodou. Už je skoro tma.
S rozsvíceným předním světlem se ponořuju do temného lesa. Zapomněli mi říct, že tu budou šutry, ale ne jen tak ledajaké, jsou to balvany. Stezka je dost úzká, snad nezabloudím. Kličkuju mezi kameny, křížím nějakou jinou lesní cestu a opět se ponořuju hlouběji do lesa. Sleduju stále červenou. Jsem na Raštické louce. Je tu mokrá tráva, na jednom místě přejíždím dřevěný chodníček, bohužel brzy končí a tak se zase brodím podmáčenou trávou.
To nejhorší přichází, když se stezka začíná ztrácet mezi nízkými stromky. Všude plno vody a rozeseté velké balvany. Tomu už se snad ani stezka říkat nedá. Kudy teď? Nejsem si jistá, zda jdu správně.
Navíc, už je opravdu tma. Přibírám na pomoc čelovku, kterou si nasazuju místo helmy. Stavím kolo na stojánek a kousek se vracím, abych se ujistila, že se pohybuju správným směrem. Vypadá to, že ano. Pak se jdu pro jistotu podívat vpřed, zatím bez kola, abych se s ním nevláčela zbytečně. Musím ale doslova obejít mokřad po dřevěné lávečce pro pěší. Ocitám se nad obrovským balvanem. Nikdo mi neřekl, že budu skládat zkoušku zdatnosti, o bobříku odvahy nemluvě.
Není čas na paniku, musím vpřed. Kolo se vzpíná na zadních jako kůň, z rozbahněného terénu to jde ztuha. Tuším, že brašna zapadla do bahna. Deru kolo přes vodu k balvanu a pak ho spouštím dolů. Snad mu moc neublížím. Pak ho vedu dál. Zdá se, že to nejhorší je za mnou. Stezka se rozšiřuje a je mnohem sušší.
Po několika stech metrech už vidím mezi stromy světýlka. Jsem na asfaltce. Hurá! Cesta lesem byla dlouhá sice jen 2km, ale daly mi fakt zabrat. Je tu bývalá sklárna, nyní škola v přírodě.
Odbočuju doleva a projíždím lesem po staré asfaltce k hlavní, která už vede do Žihle. Tam dojíždím kolem 22:30. Na chaloupce mě vítají rodiče mé kámošky Péti, která je sice pryč, ale uvidím se s ní druhý den.
Dnešní etapa byla opravdu náročná, jak na psychiku, tak na fyzičku. Najela jsem skoro 67km. Zjišťuju škody - levá brašna je opravdu od bláta, navíc se mi podařilo ji dole natrhnout. Skoro mi nejdou brzdy, brzdové destičky se totiž úplně ošoupaly.
Dodatečně z mapy, kterou mám k dispozici od kámošky na chaloupce, zjišťuju, že paralelně se stezkou, kterou jsem přes les projížděla, vede i asfaltka, po které je dokonce vedena cyklotrasa! To vědět! Kdyby mi ten Němec pořád doma neschovával ty mapy! Tak hlavně, že jsem dojela v pořádku a spát budu v suchu a teple. Díkybohu.
