Co se týká gastronomie, z maďarských specialit jsem bohužel guláš ochutnat nemohla, protože vepřové maso nejím, ale vypadal výborně. Zato jsem ochutnala ovčí sýr a to jako náplň krůtích rolek a chutnalo to výborně. Přestože jsem ovce viděla za ten týden jen jednou.
Jejich stádo se nám připletlo do cesty. Ale na Maďarském venkově se nikam nespěchá, takže nám to vůbec nevadilo.
Jinde mohla večeře vypadat takto. Na dřevěném talíři se jídlo servírovalo ve vyhlášeném penzionu v Repashutě čili Repašské Huti, malebné vesničce se slovenskou menšinou.
Zapíjelo se slovenským pivem.
Pravda je taková, že v Maďarsku, alespoň tedy místy, kudy jsme projížděli, neexistují klasické hospody jako u nás. Najdou se tu obchůdky, nebo klasické výčepy. Nechybí ani vyhlášená maďarská zmrzlina nebo nanuky. Někdy je opravdu těžké najít nějakou tu občerstvovnu s teplou večeří. Tady je vidět lokál, kde nikdo není, ale sotva si člověk sedne, už se u něj objeví obsluha a jídlo je vynikající, takže se nenechte zmást tím, že u stolů zrovna nikdo nesedí.
Závěrem našeho pobytu došlo i na ochutnávku vynikajícího moku, a to přímo v Tokaji, odkud pochází vyhlášené tokajské víno, které se vyrábí z vína pěstovaného na vinicích tokajského kopce. Pozn. to vpředu není vinice, ale kukuřice...
Zašli jsme do malého plesnivého sklípku, kde bylo kupodivu docela velké teplo, takže ani připravené svetříky nebyly potřeba.
A pak to začalo. Nejprve přinesli suché víno a pokračovali muškátem, který byl podle mého názoru sladký tak akorát.
Pokračovali jsme samorodným, tříputnovým a pětiputnovým, ale to už se skoro pít nedalo. Bylo to sladké jako med, za chvilku jsme ji měli.
Na závěr jsme si každý nakoupil dle libosti lahev nebo dvě, nebo i více. Muškát vyšel asi na 80 Kč lahev, takže bylo rozhodnuto. Pětiputnová vína jsou nejdražší a pijí se jen na chuť, pokud však chcete mít rychlou opici, jděte do toho.
