"Po silnici nebo po modré?" ptala se mě Monika. "Já bych to vzala zkratkou po modré, přece jenom je to lepší než po téhle frekventované silnici." Odpověděla jsem. Rozhodovaly jsme se v Lestkově pod kopcem Kozákov (744 m.n.m.). V tu chvíli jsem ještě netušila, co nás čeká.
KOGabriela Uhrová
Projížděly jsme doporučenou trasu v rámci organizovaného cyklovíkendu.
"Zeptáme se tady pána," navrhla Monika a šla se zeptat k domku jednoho dědy, který právě něco dělal na zahradě.
Nebyl si jist, zda bude cesta pro kola vhodná, přestože začátek vedl po asfaltce až na úpatí kopce. Přes všechny pochybnosti jsme se zviklat nenechaly a po modré vyrazily.
Poté, co asfaltka skončila, čekal nás docela mírný kopec, který pokračoval rozkvetlou loukou, kde bylo trávy po pás, ale naštěstí se tam vinula uzoučká stezka. Doufám, že jsem se dost narepelentovala, říkala jsem si, klíšťat tady asi bude habaděj! Navíc se udělalo pěkné dusno, uff.
Po louce ale přišel opravdový krpál lesem. Tlačily jsme kola co to jen šlo. V jedné chvíli, kdy jsme pěkně udejchané odpočívaly, jsme zahlédly strom s výmluvně vyrytým nápisem KO.
"Tak to je přesné," smály jsme se tomu.
Najednou slyšíme dětský křik a dolů se řítí docela slušnou rychlostí dva kluci ve věku asi 7 let. Když nás vidí, tak se zastaví.
"Kluci, dejte bacha, tady je spousta kamenů a tak," říkám jim. Pak se ptáme: "Jaká je dál cesta a jak daleko na vrchol?" Už víme z ukazatele, který jsme před několika minutama minuly, že bychom neměly být až tak daleko, asi 1km od vrcholu.
Chlapci odpovídají pravdivě, že je to asi ještě kousek, ale dost špatná cesta s kolama, nějaký spadlý strom, šustry na cestě (dříve evidentně kamenná cesta, nyní je lidé obcházejí, ale přesto se jim vyhnout nedá), nějaké ty kopřivy, brnkačka, to je to nejmenší, no a také prý mineme nějakou studánku.
Načež přicházejí rodiče, kterých se ptáme znovu a oni, že teda to jsme jako dobrý, a že pod samotným vrcholem je skoro kolmý kopec a že teda povedem ty kole řídítkama v úrovni ramen. Snad to nebude tak hrozné, říkáme si. Děkujeme a pokračujeme, co nám dech a síly stačí.
Prošly jsme kopřivama, překročily strom, minuly studánku.
Kopec se začíná nebezpečně zvedat! "Teda, jeden kilometr a my už to jdem asi hodinu," ulevuju si.
"No, vracet se, nemá smysl," Monika na to.
Bohužel jde do tuhého, trošku už nám docházejí síly, funíme, moje kolo má dost těžký zadek kvůli brašnám, navíc, každé deko je znát. Ještě, že máme dost vody.
Pereme se s kopcem a také s litry potu, který z nás teče.
Najednou zahlédnu mezi stromy kus rozhledny.
"Hurá, už ji vidím," říkám Monice. Poslední úsek je snad nejhorší ze všech, kopec jakoby se nám naklonil vstříc, řídítka mám v úrovni ramen, kola skáčou po kamenech a kořenech, z posledních sil se škrábeme vpřed.
"Teda, až tam budem, dáme si pořádný pivko, jo!"
"Tak to je jasný!"
Vylézáme z křoví kousek od cedule zákazu pro cyklisty. Ha ha, to je docela trefné, smějeme se tomu.
Je asi 16:40, docela zataženo a fučí vítr. Bojíme se prochladnutí, tak se rychle oblékáme do mikyny a bundy. Objednáváme si pivko, přičemž zjišťujeme, že do zavíračky rozhledny zbývá asi 20 minut. Zamykáme kola k sobě a pivko si necháváme v držáku na lahve. Máme štěstí, těsně po nás se rozhledna zavírá.
Výhled do kraje je sice pěkný, ale poněkud zatažený, fučí to tady docela slušně. Tak se moc dlouho nezdržujeme a raději sestupujeme zpět a hurá dopít iontový nápoj.
Teď už nás čeká jen cesta z kopce do údolí. Zasloužená odměna za ten krpál. Když vidíme krásnou novou silnici, která prochází hned kolem rozhledny, tak si tak říkáme, že po silnici už bychom tady určitě dávno byly, ale překonat překážky, to chce více síly a navíc nám to přidalo na sebevědomí, že jsme to dokázaly samy a bez pomoci a že když člověk bojuje a nevzdá to, odměna je opravdu zasloužená.
Později se o našem faux pas bavíme s kolegy cyklisty v kempu a ti se nám směji, cože? jste blázni ne? Prodírat se nějakým křovím, pche! Pěkná silnice tam byla a krásně se to dalo vyjet.
A my si myslíme své.
