Kam s plasty?

V Evropě jsme zvyklí odpad třídit. Já osobně třídím odpad doma také. Kromě bio odpadu, na který u nás nejsou kontejnery, třídím plasty, sklo, papír. Plechovky se u nás netřídí, což mi přijde škoda. Vím, že v USA se plech třídil. V Indii se netřídí nic, každej odhodí odpad tam, kam ho napadne. Dokonce jsme se s odpadky setkali i v jeskyních Ellora, které jsou zapsány na seznam UNESCO. Nebily do očí, ale přesto tam byly.

Na druhou stranu, Indové nepoužívají toaletní papír, jen vodu a levou ruku k omytí. Bio-odpadem se zase živí na ulici krávy, psi atd. Odpad se většinou hromadí na hromádkách, které se spalují, proto je všude cítit pach ohňů.

Vodu na pití jsme si museli kupovat, my, cizinci, v plastových lahvích. Neodvážili jsme se pít jejich kohoutkovou vodu, neboť je závadná. A plasty jsme odhazovali, hádejte kam? Byl to boj, ale nedalo se nic dělat. Když to spočítám, tak jsme každý den vypili asi 3 lahve vody a půllitr mangového nápoje Maaza nebo něčeho podobného. Za měsíc to dělá 120 plastových lahví na osobu! To je neskutečné! Kdybych je měla brát s sebou, můj batůžek by mi nestačil. Takže skončily někde na ulici.

1,5 l lahev vody většinou stojí 15 rupií (6 Kč). Na lahvích mají natištěnou doporučovanou cenu. Jednou jsme platili jen 13 rupií a jinde zase chtěli 20 rupií, což už je za vodu hodně. Mangový džus v půllitrové lahvi stál nejvíce, od 25 - 30 rupií (asi 10 - 13 Kč). V restauracích měli coca-colu, maazu apod. i v třetinkových skleněných lahvích.

Všimla jsem si, že částečnou recyklací procházejí noviny, do kterých se balí zboží, většinou jídlo - banány, smažené placky apod. Dokonce z novin slepují sáčky, které dobře drží.

Přála bych si, aby v Indii alespoň existovaly odpadkové koše, ale ty jsme viděli jen sporadicky, a když už, tak ve větších městech, či u nějakých památek, kam jezdí hodně turistů. Copak s těmi odpadky dělají? To není těžké uhodnout.

V Bombaji jsme koše viděli, ale byly prázdné.