Jak jsem jela Prčice

Tak jsem si říkala, že bych měla zavést malý rituál před každou cyklojízdou pro šťastný návrat. Zvlášť po včerejší příhodě na přechodu pro chodce. Neohleduplnost pražských řidičů je opravdu do nebe volající!

Cíl - PreiceGabriela Uhrová

To si takhle přecházím po přechodu na Národní třídě, když vtom přijíždí tramvaj zleva, zastavím se teda uprostřed přechodu a čekám, až projede. Mezitím se před přechod, z levé strany, sune černé fáro, jehož řidiče nevidím kvůli odrazu světla od skla. Předpokládám ale, že zastaví a počká, až bude přechod bez lidí, což se ale neděje. Zatraceně se pletu, auto začíná najíždět mezi mě a právě projíždějící tramvaj! To mě tak vykolejí, že se leknu a málem na ten nablýskaný auťák přepadnu, stačím se od něj odrazit rukou a vzteky plácnu dlaní do bočního okénka, přičemž si všimnu vzadu sedícího dítěte v předškolním věku v autosedačce. Čekám, jestli řidič či řidička vozu zastaví, ale kdepak, má asi strašně naspěch, a tak se dosud ještě v šoku přemístím na protější chodník a nadávám, jak jinak. Myslím si ale, že ženská by takhle s dítětem v autě neriskovala, takže spíš hádám, že řidičem byl muž.

Tak se jen modlím, ať takového bezohledného řidiče nepotkám na své cyklojízdě do Prčice, kam mířím vlastně úplně poprvé v životě.

Je ráno, 17.5.2008, 7:30 a já vstávám plná očekávání a lehké nervozity před celodenním výletem do Prčice. Ještě nikdy jsem tenhle profláknutý pochod nešla a tak jsem ho naplánovala na letošek s kamarádkou Petrou. Bohužel, nakonec se ze zdravotních důvodů nemohla zúčastnit a tak jsem se rozhodla pro 76 kilometrovou jízdu na kole. Snad to zvládnu, protože jsem ještě nikdy tolik kilometrů za jeden den nenajezdila, ale zase už jsem něco málo letos najela, tak obavy nemám. V nejhorším případě se dá přece někde nasednout na vlak zpět do Prahy.

Nechtěla jsem se moc těšit, abych nezakřikla štěstí, ale nakonec mé obavy nebyly na místě.

Teď ještě k tomu rituálu. Žádný se mi vymyslet nepodařilo, ale před odchodem z domu zrovna v rádiu hráli mou oblíbenou písničku od Kylie Minogue - How does it feel in my arms, kterou zbožňuju (tu písničku), ta mi ten den posloužila jako taková hymna a celou cestu jsem si ji v duchu zpívala.

Už na startu, když jsem čekala na registraci v menší frontě na metru Opatov, jsem měla radost z toho, že někam vyrážím. Všude okolo spousta cyklistů a já se začala těšit na super výlet.

Za mnou stál ve frontě pán s košíkem na řídítkách a v něm malý jorkšírák, pane, to je dvojka, aspoň má parťáka, to já jedu sama. Většina lidí jela ve skupinkách, či v párech, ale mě to nevadí, stačí, když se kochám přírodou. 

Každý dostal mapu s vyznačenou trasou a jelo se. Po výjezdu jsem byla dlouhou dobu součástí peletonu, který směřoval přes Průhonice, Dobřejovice a Křížkový Újezdec do Kamenice. Dále pak kolem Zbořeného Kostelce, kde jsem udělala malou zastávku, do Týnce nad Sázavou, kde bylo umístěno první kontrolní stanoviště. Ještě k té zastávce, měla jsem docela štěstí, že jsem zastavila, protože jsem tam potkala dva velocipedisty (doufám, že se jim tak říká) a ti pro mě dokonce zapózovali se svými "oři". Obdivovala jsem je, že na takových strojích ujedou i kopce, které nás na trase měly čekat.

Po zastávce v Týnci následoval Neveklov, kde bylo kontrolní stanoviště umístěno na náměstí. Tady jsem si dala větší svačinu, či spíše oběd, kterou jsem měla z domova a chvíli jsem odpočívala. Kolem polehávali či posedávali hlavní pochodníci. Na některých byla už znát únava.

Ač ráno při výjezdu svítilo slunko, tak to se nám schovala a zbytek cesty už bylo oblačno, ale bohudík, protože jinak bychom se asi všichni dost připálili, navíc ti, co šli či jeli od Prahy, totiž mířili na jih a tudíž pořád proti slunci, takže by to nebylo moc příjemné.

Do Kosovy Hory jsem také dojela bez problémů. Cesta celkově utíkala dobře. Tam jsem si po bouchnutí štemplu a krtečka, musela dát aspoň malé pivko, protože už se udělalo docela dusno. Toho jsem ale vzápětí litovala, při šlapání do kopce mi to totiž moc nešlapalo, ach ouvej, tak další pivko až v cíli!

Jenže právě skoro před cílem jsem trošku zbloudila. Nejdřív vedla trasa "zkratkou" přes nějakou louku, kde jsem se brodila i s kolem po kolena trávou, poté mi někdo poradil zkratku okolo lesa, jenže jak známo, zkratky se většinou jen tak tváří, ve skutečnosti mě to dost zdrželo, když jsem musela obcházet oplocený pozemek s ovcema, tak hurá zase po silnici. Poslední zajížďka se mi podařila tak, že jsem se vydala za jinými cyklisty podle směrovky Sedlec-Prčice, a ne po hlavní, jak to radili v popisu cesty organizátoři. Říkala jsem si, že to bude lepší nejet po hlavní, ale čekal nás velký kopec a pak jsem narazila na trasu pro pochodníky a musela se jimi proplétat, nicméně nakonec jsem do Sedlce-Prčice dojela po dlouhých sedmi hodinách cesty, unavená, ale šťastná.

Dostala jsem svou první modrou botičku a šla si hned dát do místní hospůdky na náměstí, nazvané trefně "U škrpálu", velké pivo, které jsem si opravdu zasloužila. Našla jsem místečko na zahrádce na vzduchu a pozorovala jsem cvrkot kolem. Náměstí bylo plné pochodníků odpočívajících po denním výšlapu.

Mě pak ještě čekalo "pouhých" 6km do vesničky Heřmaničky, kde stavěly vlaky na Prahu. Bohužel cesta vedla opět do kopce, takže mi těch pár kilometrů připadalo nekonečných, nakonec mě ale čekal poslední sjezd dolů. Koupila jsem si lístek na spěšný vlak v 18:15.

Vlak přijel v podstatě včas, ale čekalo se dlouho, až se naplní, aby neodjížděl prázdný. Mezitím začalo docela pěkně lejt, a tak jsem byla ráda, že už sedím uvnitř a můžu cestou domů odpočívat. Jak se ale brzy ukázalo, cesty páně jsou nevyzpytatelné a tak po příjezdu do stanice Benešov se stalo něco, co nám znemožnilo jet dál. Začala totiž bouřka a jeden blesk uhodil do troleje nad námi, tím pádem vypadl proud a celý vlak se ocitl ve tmě.

Z vedlejšího kupíčka se začaly ozývat vzrušené hlasy: "Viděli jste to? Viděli jste to? To byl normálně zelenej blesk, já to viděl!" Lidé se začali vyklánět z okének a vystupovat z vlaku. Už nic vidět nebylo, ani uvnitř vagónů. Po chvíli nám přišla průvodčí sdělit to, co už jsme tušili, že hned tak neodjedem, nejprve musí přijet dieselová mašina, která nás dostrká do Čerčan, kde už prý proud do trolejí jde a pak teprve můžeme pokračovat v jízdě. Čekání trvalo přes hodinu, nakonec jsme byli rádi, že jedem, i když skoro krokem a cestou jsme museli dávat přednost jiným vlakům. Do Prahy jsme nakonec dorazili s asi 1,5 hodinovým zpožděním, ale hlavní je, že jsme vůbec dorazili. Nemusím asi popisovat, jak jsem byla k smrti unavená nejen z jízdy na kole, ale hlavně z cesty vlakem.

Teď už aspoň vím, jaké to je být v Prčicích.