Co takhle adoptovat pejska

Toulavých psů běhá v Indii i jinde po světě spousta. Já se zaměřím na ty indické pejsky. Nějaké jsme na cestách po Indii potkali, byli většinou plaší, hodní a někteří i hodně přátelští. Bohužel jsme viděli i umírající štěňata na skládce, z toho nám bylo fakt na nic. A pak jsme také viděli obtloustlé labradory, kteří chodili s páníčkem, či sluhou na vodítku na procházku. Zkrátka, kastovní systém funguje i mezi pejsky. Jak se který narodí, tak také zemře.

Ze začátku jsme se jim spíš vyhýbali, přece jen jsme proti vzteklině očkovaní nebyli, ale dá se vůbec odolat takovému štěněti? Takhle nevypadá vzteklý pes, a tak jsme si nakonec ty přátelsky se chovající pejsky hladili.

Indové psy ignorují. Ti si žijí svým životem, a tím, že mají svobodu, nejsou vůči lidem agresívní, aspoň co jsme měli možnost zažít my. Jen jednou se mi stalo, že na mě jeden z nich v Bombaji ostře vystartoval, a to když jsme kolem něj procházeli, ale stačilo, aby ho Ind okřikl a byl pokoj. Většinou se spíš perou mezi sebou ve smečce o vůdčí pozici.

Na pláži Bénaulim v Goa pejsci vždy leželi přes den ve stínu lehátek a večer pak na písku. Běhala jich tam celá smečka. Většinou byli plaší a když jsem se k nim sehnula, že si je pohladím, raději odběhli, protože byli zvyklí, že je lidé odhánějí.

Jeden z nich se ale hladit nechal a pamatoval si mě, když jsme druhý den na pláž zavítali, promluvila jsem na něj a on se ke mě znal jako starý známý. Vědět to, vzala bych mu i něco na zub. Přes den si lehl do stínu lehátka a bylo to. Večer za tmy si mi pak lehl k nohám a nechal se drbat. Byl to jeden z mála pejsků, kteří na to byli zvyklí. Určitě si to užíval. Většina turistů je z pod lehátek odháněla. Říkala jsem si, že bych ho adoptovala, ale když si uvědomím, že by přišel o svou svobodu a byl by zavřený v bytě, tak mi došlo, že tady je mu nejlíp, na takový život je zvyklý a změna by mu určitě nepřinesla nic dobrého. To by nejspíš on musel adoptovat mě.

Kdoví, čím se tihle pejsci vlastně živí. Mají možnost zhltnout to, co lidem upadne od talíře. Pláž se totiž každý večer promění ve velkou restauraci pod širým nebem, nebo spíše čekají, co vypadne rybářům ze sítě? Každopádně, bylo vidět, že se asi nemají tak špatně, protože vyhublí nebyli.

Další věc, kterou jsem se zabývala, bylo, kam se chodí napít. Nikdy jsem je pít neviděla, tak jsem jim jednou ustřihla kus pet lahve a nalila do ní vodu. Nechala jsem ji stát v písku kousek od nich, ale ani to s nima nehnulo, jen čichli a nic. Tak mě napadlo, že jednoho z nich postříkám vodou z té pet lahve na čumák a zabralo to! Teprve pak pochopil, že je to pitná voda a všechnu vodu zhltnul. No, být tam dýl, tak se ze mě stane psí máma. Každý, kdo má pejsky rád by to tak cítil.

Jednou jsme viděli, jak jednoho pejska na pláži odchytávají, prý byl nemocný. Vypadalo to dost podivně, tak snad ho nepotkalo to nejhorší. 

Na nástupišti v Margoa (Goa) jsem zase potkala pejska se zlomeným ocasem. Sotva jsem na něj promluvila česky, hned mi rozuměl a zavrtěl ocáskem. Pak se k němu přidalo pár dalších pejsků a vesele štrádovali za mnou. Nějací Indové se mě se smíchem ptali, zda jsou to moji hafani. Fakt legrace. Vůdce pak najednou skočil do kolejí, na kterém jsme očekávali náš vlak, a jal se kamarádit s jiným pejskem. Koukala jsem na to jak z jara. Evidentně na nádraží žila celá smečka a přizpůsobili svůj život prostorám nádraží. Později jsem viděla, jak se vůdce smečky nechává krmit od bílé turistky. Kdo jiný by taky v Indii psa krmil, že?