Čekání na toho pravého?

Každý člověk na světě potřebuje spřízněnou duši. Někdo ho potká dříve, někdo později, někdo třeba nikdy.

Jedno indické přísloví říká, že lidé z vyspělé civilizace se berou, až když je polévka studená, ale Indové se nejprve vezmou a společně tu polévku vaří. Něco na tom asi bude, ale pro mě je zcela nepochopitelné vzít si někoho, koho nemiluji a ve svazku vytrvat a zvyknout si. Nikdy jsem to nezažila, tak nemůžu říct, jestli bych byla schopná takhle existovat. Pro asijské nebo arabské národy je tento trend zcela přirozený, ale u nás ne.

Být za každou cenu s někým jen proto, že je člověk osamělý, se mi nejeví jako dobré východisko z krize po rozchodu s bývalým partnerem. Nic se nemá lámat přes koleno.

Nejlepší je, když vše vyplyne přirozeně ze situace. Paradoxně v dnešní době internetových seznamek, neexistuje záruka, že člověk musí toho pravého touto cestou najít, přestože si lze zadat do profilu spoustu osobních informací včetně koníčků atd. I když zase, výjimka potvrzuje pravidlo, a ze zkušenosti několika mých kamarádek vím, že se jim to podařilo.

Také se říká, že kdo nemiloval, jako by nežil, na tom asi také něco bude. Někdy mi přijde, že spíše živořím, než žiju, ale není všem dnům konec. Ten pravý se snad objeví v pravý čas!