aneb nečekaná setkání jsou vždy nejlepší. Jedno takové se nám s Milanem stalo, když jsme sjížděli na kolech od rozhledny Drahoušek na Sedlčansku.
Jedeme si z kopečka po asfaltce asi tak 4. kategorie a v tom co to? asi nás šálí zrak nebo co, ale proti nám běží srnka, teda vlastně samička daňka, tedy daněla. Zastavujeme a samozřejmě hned vyndáváme foťáky.
Milan jde k danělce blíž, vůbec se nebojí a nechává se dokonce hladit!
Snad nemá vzteklinu. Vypadá, že je na lidi zvyklá. Hladíme si ji a ona je úplně v pohodě. To je síla. Teda, tak to jsem ještě nezažila.
Dokonce jí zachutnal můj bagl na kole. Asi má hlad.
Nakonec se danělka začne pást hned vedle mého kola.
Ok, tak pomalu nasedáme a odjíždíme, ale co to? Danělka nechává travičku travičkou a žene se za námi. Pak mě ladným krokem předbíhá a dohání Milana, který jede přede mnou.
V tu chvíli lituju, že nemám v ruce kameru, hned bych ten nezvyklý zážitek zvěčnila.
Přijíždíme k domu, u jehož vrat stojí pán s malou holčičkou a slyšíme, jak někoho volají, aha, to volají na danělku. Jméno prý ale nemá.
Zastavujeme a dáváme se s nimi do řeči. Potvrzují naši domněnku, že byla vychovaná lidmi. Proto se vůbec nebojí. Ale já se zase bojím o ni. Je tak důvěřivá, že by toho mohl někdo zneužít, nebo ji může porazit auto. Prý se ale nejvíc kamarádí s cyklisty. Hm, zajímavé.
Loučíme se a odjíždíme, už se ani nemusíme otáčet, víme, že danělka za námi běží ještě kousek jako pejsek.
