Kouřit jsem nepřestala, ale protože to nechci, zpatra na to kašlu.

Někdo kouří, někdo si kouše nehty. Všechno to (a jiné zlozvyky) jsou dudlíky, náhražky. Mysl je programovatelná. Jde jen o to zbavit se starých nastavení mysli, které nejsou k ničemu a vtisknout jí nové, užitečné.

Chtěla bych být tím, čím nejsem, nebo zvládnout to, co nezvládám, ale nejsem toho schopná. Asi proto nezapadám do party. Pak se nade mnou ale někdo přecijen ustrnul a baví se se mnou. Jsem ráda a zatím mi zdaleka ještě nedochází, že se nade mnou ustrnul, protože potřebuje spolupachatele. Nabízí mi cigáro, šlohnutý z tátovy krabičky Sparet. Dostávám fundovanou instruktáž, jak na to, jelikož to není jeho první šlohnutý cígo. Nic extra, ale zakázaný ovoce mě baví. Až mi bude o tři roky víc, tak se to šikne. Budu mazák a ne žádný nedovařený jelito.

Jsem nervózní. Mám ze svých nejistot špatnou náladu a tak si zapálím, jelikož ostatní říkají, že to pomůže. Nejdřív tomu ani moc nevěřím, ale záhy zjistím, že když nic jiného, aspoň vím, co s rukama. Nevěřím, že se moje starosti a strachy kouzelně rozplynou s dýmem, ale přesto vidím, že to na chvíli zabere. A když už v tom skutečně „jedu“, chutnají mi jen čtyři první šluky. Pak už mi to moc neříká a nakonec cítím v puse pachuť. Ale stovka za krabičku je stovka za krabičku. Dotáhnu svůj „úděl“ poctivě až k filtru. Mám také strach, aby mi zásoba nikotinu v plicích vystačila na tak dlouho, dokud se mi zas nepodaří v klidu si sednout a zapálit si. Cigáro narychlo sice vytrhne trn z paty, ale jinak je k ničemu. Nedudlíkuje.

A vida! Můj původní problém vytváří další a další. Jedu například na trek do hor a špekuluju, jestli mi na dva týdny stačí jeden „kartáč“, nebo si mám radši vzít dva. Občas se něco rozdá, nabídne, ...  tak radši dva. Nebo si jdu sednout do nekuřácké hospody v přesvědčení, že na tom nejsem zas až tak zle, že s přehledem vydržím večer bez cigarety. V poslední jeho třetině jsem víc venku, než v hospodě, jelikož moje původní předsevzetí razantně zlomil alkohol. Nedohulená vypadnu doma na balkón, kde mám svojí kuřáckou dílnu, a doženu ten dluh i s úrokem. Ráno mě bolí hlava.

Kdybych s tím sekla, jsem schopná to vydržet? Hledám si co nejvíc důvodů, proč je dobrý s tím seknout a zvolna spřádám plán, jak se své závislosti zbavit. Je možná představa, že už si nikdy nebudu moct zapálit? Už nikdy! Je mi to upřímně líto. Ale ty prohulený prachy ... Hledám ve svém anti plánu největší slabinu, jelikož přenést se přes ni půjde nejhůř. Vím, že obra nepřeperu, ale převézt ho lze. A tak vymýšlím fígle.. Co s tím, „už nikdy“? Co když si to prostě nezakážu? Řeknu si, že můžu, kdykoliv budu chtít. Ale já chtít stejně nebudu. Proč bych měla, když mě to štve a chci s tím seknout?

Mám to skvěle vymyšlený a pořád nemám odvahu převést svoje plány do reálu. V kopcích čím dál víc lapám po dechu a vržou mi klouby. Všude se píše, že kdo kouří, umře na rakovinu nebo na infarkt. Vím, že je to propaganda, ale sama na sobě pozoruju, že to není ono. Srovnávám se s těmi, co nekouří a zdá se mi, že nejsou tak dobití. A ti, co jsou, se huntují jinými věcmi. Jedeme do studia nahrávat pár písniček na CD, které do budoucna plánujeme vydat. Chvíli si zakašlu a odlehne, ale pak poslouchám, co jsem nazpívala a vůbec se mi to nelíbí. Slyším faleš, se kterou nemůžu hnout, protože mě hlasivky neposlouchají tak, jak by měly. Nejhorší je, když mám zpívat tiše. Proto radši jedu na plný pecky. Zní to ale křečovitě a když se k tomu přidá tréma, z hrdla se sem tam ozve nekontrolovatelný paskřek.  Hlasivky jsou pod vrstvou dehtu a ostatního svinstva těžké a nemotorné a nejsem tudíž jejich pánem. To mě ale štve.

Tasím meč a cetluju jím astrální krabičku na maděru. Dávám víc, než dostávám. Vím jistě, že už to nechci. Hlava to ví, ale tělo se stále brání. Najednou bác a klátí mě horečka. Tak blbě už mi dlouho nebylo. Na kouř není ani myšlenka. Najednou jsem ráda, jelikož mi přišla shůry berle. Když jsem nevzala cigaretu do pusy pět dní, jakej je důvod to měnit? Vím, že když se chopím šance, musím odolat pokušení. Čekám, kdy přiletí absťák. Neletí. Odolávám jenom prosté zvědavosti. Po dvou týdnech líp cítím vůně a chutě, plíce lehknou a hlavně nesmrdím. Po třech letech se daly do kupy i hlasivky.

Jsem kuřák, zbavený závislosti na nikotinu. Nepovažují se za nekuřáka, jelikož je to výraz pro člověka, který nikdy nekouřil. Kouření si nezakazuji, jelikož zákazy svádí k jejich porušování. Vím ale, že kouřit už nechci. Cítím se svobodně. Je však potřeba naučit se vážit si sám sebe a zbavit se postupně svých nesmyslných obav a strachů. 

Bloger Miroslav Semecký napsal o kouření krásný článek, který mě inspiroval k sepsání tohoto. Na zajímavý článek navazuje různorodá diskuse, která už bohužel byla uzavřená.  

http://semecky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=576859