Horofolklór - Lotru 2017 - I. část

Horofolklór - pojem vybraný ze slovníku naší horofolkové kapely Past je nesportovní putování po horách s prvky romantiky a bláznovství. Tento rok padl los na Rumunské pohoří Lotru.

Rumunsko je stále ještě krajina svobodných a hrdých horalů, ačkoliv uspěchanost a odcizenost západní civilizace se zvolna dostává i sem. Je jednou z našich oblíbených lokalit. Stále se tu ještě dá pojíždět stopem, ale na frekventovanějších silnicích je čekací doba výrazně delší. Je milé stopnout si orezlou Dacii, které se houpá na zrcátku růženec. Starým dobrým zvykem turisty vždy bývá nabídnout řidiči nějaký příspěvek na benzín. Ten ale někdy odmítne, jelikož pomoc bližnímu je bohulibý počin. Většina starších Rumunů, ale patrně i těch mladších, jsou věřící křesťané. Boha nosí v srdci mnohem hlouběji, nežli našinec.

Naše parta zamířila k horám Rumunska již poněkolikáté. Pro Čamtyho byl tento trek  premiérový. Podrážky mých a Luďovo bot už dřív brousilo kamení Rodny, Calimanu, Fagaraše, Paringu, Capatin, Bihoru, Vladeasy. Nyní jsme si vybrali pro naše desetidenní cestování pohoří Lotru. 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lotru

Vlak vyrazil z Plzně po sedmé ráno. V posledních letech byly bohužel zrušeny některé noční spoje a některé upraveny tak, že jsou neefektivní, zejména pro cílové stanice bližších destinací. Proto jsme cestovali přes den s přestupy v Praze, Budapešti a Simerii. Pohoří Lotru je od západu nejdostupnější z města Petrosani, kam jsme dorazili kolem sedmé hodiny ranní. Poklidné provinční město se naší základnou stalo už po několikáté. Přesto jsme nebyli schopni vypátrat zastávku autobusu, ze které nás měl odvézt autobus do turistického střediska Obarsia Lotrului. Trochu zmatení jsme se vrátili do centra a v osvědčené kávičkárně nasáli vůni Balkánu. Restaurace opodál, zatím ještě zavřená, připomněla jeden z minulých výletů.  

Káva nás uklidnila, třeba to nebyla úplně ta pravá balkánská. V Rumunsku, jakožto i jinde ve světě, není snadné bez znalosti jazyka vysvětlit, že chce člověk „turka“. Zejména v době kávovarů, kdy se v Rumunsku pokládá tak trochu za přežitek. Hodili jsme batohy na záda a vydali se pěšky po silnici. Nadvakrát jsme dostopovali do poslední bašty civilizace, Obarsie Lotrului, osady nedaleko jezera Vidra. Pak jsme se vydali podél potoka Balu na hřeben, k vrcholu Tampy, vysoké kolem 1800 m n.m.

Terén byl od samého počátku velmi zajímavý. V úseku od kopce Tampa k vrcholu Piatra Alba (2178 m n.m.) končila oblá náhorní plošina kamenitou strží. Putovali jsme zhruba tři dny, než jsme dosáhli Steflesti (2242 m n.m.), nejvyššího vrcholku tohoto pohoří. Jeho hřeben má charakter klasických polonin. Na náhorních pláních se pásla stáda ovcí. Místy rostla  kosodřevina, někde byl terén kamenitější, s množstvím rozesetých skalek.   

Měli jsme štěstí na počasí. Celou dobu bylo poměrně slunečno. Jen jednou nás déšť uvěznil ve stanu. Postavili jsme po poledni a pobyli v něm celý další den. Pokud má člověk dostatek času, není nutné promoknout. Na hřebeni visely mraky, které tvořily hustou mlhu všude kolem. Bloudit v nich není dobrý nápad. Mnohem lepší je počkat, až vyjde znovu slunce, zejména pro náruživé fotografy, kteří pak v rozpadající se mlze loví zajímavé záběry.

Lotru není pohoří zcela opomíjené, ale rozhodně nepatří k hojně navštěvovaným. Pastevci a  dřevaři jsou vážnější a odměřenější, než jinde. Nemají chuť se kontaktovat, nabízet sýr, nevyptávají se na cigarety, ani na nic jiného. Jakoby neměli chuť vpustit do svého světa nic z toho, co do něj nepatří. Nevyfotila jsem ani jednu z domorodých tváří. Hned na začátku jsme na hřebeni potkali dva polské off-roady. Příroda byla ale mocnější a nakonec vyhrála i nad silnými motory. Cesta se zúžila, stejně jako skalnatý hřebínek, po kterém vedla, a dál už bylo dovoleno projít jen těm, kteří šlapou po svých.

Za Negovanu Mare (2135 m n.m.) jsme museli opustit oblíbené dvoutisícovky. Naposled jsme přespali pod vrcholem, mezi hustou kosodřevinou. Navečer hnal ovčák svoje stádo od napajedla k nedaleké salaši. Bylo to právě ve chvíli, kdy jsme stavěli stan. Nestáli jsme o lidskou společnost a chovali se tiše, nenápadně. Co však unikne lidskému uchu, neunikne uchu psímu. Smečka vořechů všech možných psích plemen pobíhala bojově kolem kosodřeviny, ve které jsme tábořili, a do dálky vyštěkávala depeši o vetřelcích. Dovnitř porostu se ale neodvážila. Jakmile zjistila, že se uvnitř pohybují lidé, její bojový zápal pozvolna ochabnul. Psi se jeden po druhém vytráceli, až zmizeli úplně. 

A jak to dopadlo, se dozvíme v druhém díle.

Více obrázků viz fotogalerie: http://arwenp.rajce.idnes.cz/Rumunsko%2C_Lotru_2017/