Psí příběh

Vlastnit psa přináší radosti i strasti. Vlastnit psa, který váží 2-3 kila, občas na něj šlápnete a občas ho nemůžete najít vůbec, přináší i některé zajímavé situace. Osobně zastávám názor, že plemeno Yorkšírský teriér jasně popírá Darwinovu teorii o výběru druhů. Nedovedu si totiž představit, jak by plemeno psa, jehož 90 procent jedinců nosí svetřík a na kterém by si smlsla i kočka, mohlo přežít minulá století.

Tak mi dneska zase chytly záda...

Minulý týden se nás ale náš pes rozhodl překvapit. Ráno ležel jen na břiše, nemohl vstát a ani hýbat zadníma nohama. Byl tedy zabalen do dečky velikosti papírového kapesníku a odnesen k veterináři. Diagnóza byla nečekaná: Chytly ho záda! Do tohoto momentu by mě ani ve snu nenapadlo, že nějaká záda může mít, natož, že by ho mohla chytnout. Upřímně: napadlo vás někdy, že třeba i taková myš má záda, která se jí mohou zablokovat?

Arnold (tak se totiž jmenuje) dostal tedy injekci, doktor ho vycévkoval, dal mu prášky na dva týdny dopředu a doporučil mu Proenzym na bolení kloubů. My zaplatili 500 Kč a odnesli ho domů. Tím by příběh mohl skončit, ale neskončil. Arnolda jsme totiž nechali doma rehabilitovat a rozběhli se do světa za svými povinnostmi. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se vrátili odpoledne domů, on ležel a od pusy mu šla bublina... . Po injekci se mu udělalo totiž lépe, záda ho pustila a on se tedy rozhodl svoji léčbu uspíšit a sežral prášky na 14 dní dopředu co jsme nechali na stole.

Následovalo tedy druhé kolo- veterinář, vypumpování žaludku, prášky na trávení a 500 Kč. Dle jeho výrazu tváře během zákroků bych řekl, že pumpování žaludku je o trochu horší než cévkování. Inu, jak říká jedno české přísloví: Komu není rady... .