Trénink na závody je pro sraby!

Kamarád si pořídil novou přítelkyni. Kamarád se rozhodl ukázat přítelkyni, že je borec. Kamarád se přihlásil na 30ti kilometrový závod na běžkách. Kamarád skoro zemřel. Zde je průběh jeho závodu, kde zanechal opravdu dojem:

Poté, co potkal lásku svého života, rozhodl se na ni trochu zapůsobit a přihlásil se na Šumavě na 30ti kilometrový závod. Když se ho víkend před závodem zeptala, zda si to nechce jít zkusit, koutkem pusy odvětil, že trénink je pro sraby. Další dny doma chodil vyprsený a se zataženým břichem, aby dokázal, že je ve formě.

V den závodu vyndal boty i běžky z krabic, ve kterých je před pěti lety koupil a vyrazil na start. Zde už se ostatní závodníci rozcvičovali, což byla vyloženě ztráta sil, které jim budou chybět ve finiši. Další část závodníků mazala běžky. Chudáci, nemají nové a tak musí mazat! Kamarád si stoupl ke startu a přemýšlel nad taktikou. Asi to rozběhne někde v první skupině uprostřed, aby to nemusel tahat od začátku a od patnáctého zrychlí. Koukal se na cílovou bránu a přemýšlel, zda jí ve finiši projede pozadu nebo proskočí.

Nenápadně se hůlkou prosekal do druhé řady za profíky a konečně přišel start! Mocně zabral, obě lyže mu podjely dozadu a on si skoro zlomil nos o jejich špičky. Než se dokázal zvednout, zablokoval dvě stopy a přehnala se přes něj velká část startovního pole. Nevadí, o to víc je pokoří až je předběhne v kopci. Prazvláštním stylem se rozběhl ze stadionu a za pár minut zmizel v lese.

Dál už si pamatuje jen útržky. Ví, že přibližně na pátém kilometru ho předběhlo startovní pole žen veteránek, které startovaly o třicet minut později. Na desátém se těšil, že si odpočne na občerstvovačce, ale ta už byla zavřená, protože nepočítali, že by ještě někdo byl na trati. Na patnáctém v kopci musel sundat lyže, protože se mu tak klepaly nohy, že nemohl jít stromečkem. Na dvacátém další zavřená občerstvovačka. V tu chvíli mu začal zvonit v kapse mobil, který nemohl vzít, protože měl jednak zmrzlé ruce, tak i pusu a dávno nemohl mluvit.

Někdy tou dobou přijela přítelkyně s dětmi se podívat na tatínka, jak dojíždí. Po půl hodině děti začaly plakat, že jim je zima a že mají o tatínka strach. Organizátoři již sfoukli cílovou bránu, protože poslední závodník dojel před půlhodinou. Nakonec tedy zjistili, že jedno číslo opravdu chybí a poslali na trasu skútr.

Kamarád se nakonec z lesa vynořil. Trhanými pohyby došel k místu, kde stával cíl, kde se svalil. Mluvit nemohl a měl omrzlý obličej, ruce a nohy. Děti plakaly a organizátoři z něj nemohli sundat číslo, protože už chtěli domů. Jeho celkový čas byl něco přes šest hodin.

Večer se v teple rozplakal. "Neplač," utěšovala ho přítelkyně "už to máš za sebou... ." 

A on mezi vzlyky dokázal jen procedit: " Když já vůl se přihlásil za 14 dní ještě na Jizerskou padesátku... !"