Plzeňák ve vinném sklípku

Poprvé v životě jsem navštívil vinný sklípek a bylo to jako vstup do jiného světa. Projížděli jsme vinné stezky na kolech a měli domluvenou večerní degustaci.

Vino bile, ktere sploucha a neni citit. Pri smichani s cervenym vinem udela vino ruzove.

Poslušně jsme se posadili kolem stolu, začala přednáška a pán vedle mě začal zlehka klimbat. Dostali jsme první ochutnávku bílého vína a poučení, jak víno poznat. Dělal jsem vše přesně podle instrukcí, ale příliš úspěšný jsem nebyl: Nejdřív jsem točil skleničkou a koukal co dělá víno. Šplouchalo. Nehledal jsem v tom hlubší smysl a strčil nos do skleničky, abych přičichl. Vzhledem k tomu, že je pylová sezona já nic necítím, ani nyní jsem nebyl moudřejší.  Další krok je poválet víno v puse. Projel jsem ho třikrát ze strany na stranu a polkl.  Zřejmě jsem dělal něco špatně, protože jediné , co jsem o tom víně věděl, bylo to, že je bílé. A to jsem věděl i před tím kloktáním.

Poctivě jsem se všem podíval do očí při ťukání(vyhání to zlé duchy), zakázal jsem si náš oblíbený přípitek „Nahoru dolů“ a klepnul se skleničkou o stůl. Majitel sklípku protočil oči.

A pak už to šlo rychle. Bílé se zemitou chutí (poznal jsem, že je bílé), s chutí ořechů (úplně to samé, taky šplouchalo), pozdní sběr (podle mě furt bílé) a další a další a další. Po deseti vzorcích jsme byli profesionální degustátoři všcihni. Majitel začal být trošku nervózní , ale ještě se držel. Úsměv ho přešel ve chvíli, kdy se dva ze žíznivějších sebrali a vzali džbánek na slívání nedopitých vzorků, který stál uprostřed stolu a začali si z něj v klidu nalévat. Svojí činnost komentovali výkřiky: „Tak tutomu já říkám pozdní sběr!“ Popřípadě: „ Já nevim, co s tim růžovym furt dělaj, dyť je udělaný hned, stačí zakvrdlat tím džbánkem... .“

Definitivně poslední kapkou pak pro pana majitele bylo, když se k němu již poněkud unavený pán přátelsky naklonil, chytil ho kolem ramen a do ucha mu zašeptal: „Hele, máš ty vína výborný, ale nemáš tu pivo?“ Na poněkud razantní odpověď Ne v klidu odvětil: „Nevadí, tak mi dej ještě ten Vlasšskej grizzling... .“ Majiteli vyskočila na čele první kapka potu.

Co jsme ale za celou dobu nezjistili,bylo místo, kde je schovaný záchod. Všichni tedy chodili ven do tmy, ale pak pan domácí otevřel sklepení na prohlídku. A to byla chyba. Při prohlídce ho poslouchala půlka skupiny, ta druhá bloumala chodbami s jasným cílem... .

A závěr? Druhý den nikoho z nás nebolela hlava, ale čekaly nás další vzorky. Po tomto víkendu ve sklípcích jsme si sice žádné víno neodvezli, zato většina z nás odjížděla s cílem další měsíc se vína ani nedotknout.