Lyžařské kurzy

Každý byl během svých studijních let na "lyžáku" a pro většinu to byl jistě skvělý zážitek. Já mám to štěstí jezdit na tyto kurzy jako instruktor a vyzkoušet si tyto skvělé zážitky z opačné strany barikády.

Lyze a obleceni tretiho druzstva

Kurz začíná převzetím dětí z rukou rodičů před odjezdem. Dříve jsem si myslel, že rodiče během této chvíle pláčí dojetím nad tím, že svá zlatíčka týden neuvidí. Není to tak úplně pravda, jedná se totiž o slzy štěstí nad tím, že tu zvěř bude mít celý týden na krku někdo jiný. Okamžitě po odjezdu autobusu vypínají rodiče telefony a otevírají šampaňské.

V autobuse vedoucí kontrolují přibližně tři sta nezbytných dokumentů. Leckdy se jedná o opravdové skvosty, kdy se třeba od rodičů v kolonce Nezbytné léky objeví lék Antikoncepce, popřípadě se u zdravotního stavu patnáctiletého syna dozvíte, že občas trpí průjmy (s tím jsme teda přesně nevěděli co dělat, asi jsme se měli chodit každý večer ptát, jak se má jeho břicho?). Setkáte se i s potvrzením, že přivezený snowboard je v pořádku, přestože byl koupen v hračkářství, nebo že lyže jsou perfektně seřízeny, jen chybí dodatek, že ne pro dvanáctiletou holčičku, ale na tatínka, co má 110 kilo a nohu třináctku.

Po příjezdu na místo kurzu a přestěhování několika set kilogramů nezbytných věcí dochází k rozřazování do družstev. To je velice jednoduchá záležitost. Do prvního družstva jdou ti, kteří sjedou kopec a přežijí to ve zdraví. Do družstva druhého jdou ti, kteří kopec sjedou, ale je to spíš díky kombinaci vůle, štěstí a toho, že všichni ostatní lyžaři včas uhnuli. Družstvo třetí pak tvoří ti, kterým se nepodařilo ke kopci dojít, cestou nějakou část výstroje ztratili, nebo nastupují na lyže obráceně. K tomuto družstvu je přiřazen učitel, který má největší trpělivost, nebo ten, který ještě neztratil pedagogický optimismus (což se stane ještě to odpoledne). Na posledním kurzu jsem toto družstvo převzal já. Velmi výraznou postavou byl chlapec, který během padesátimetrové chůze ztratil ruakvice a spolužákovi udělal jizvu pod okem. Po dvacetiminutové usilovné činnosti nás obou stál konečně na lyžích na kraji svahu. Úlevou jsem zavřel oči, což byla chyba. Nešťastník udělal nepochopitelnou piruetu, rozjel se směrem ze sjezdovky a než jsem stihl cokoliv udělat, vjel na silnici. Vzhledem k tomu, že nevěděl, jak zastavit na asfaltu (i když to já nevím taky), sedl si a začal brzdit rukama. Byl to výborný nápad, jen mít ty rukavice...

Dalším příběhem v pořadí jsou velice oblíbené běžky. Pro naprostou většinu studentů je to první zkušenost s nimi a je to znát. Naše výlety silně připomínají Armagedon či pochod mamutů za potravou- masa čehosi šíleného se za hrozných zvuků snaží pohybovat vpřed. Pokud ochranáři přírody nevědí, proč se vlci stáhli z Krkonoš, já bych věděl. Po návratu z našeho "výletu" za námi zůstává ztichlá a zděšená příroda a zničená stopa všude tam, kde jsme šlápli nebo alespoň dosáhli.

S večerkou to naopak není složité. Většinou je v deset a obě strany jsou nespokojeny. Zatímco studenti mají pocit, že je to zbytečně brzy, učitelé by večerku naopak přivítali někdy těsně po hlavních zprávách. Desáté se nemohou dočkat a o to, kdo bude po desáté obcházet pokoje, tahají sirky. Ta samá situace je s poledním klidem. Oficiální pravda je ta, že je, aby si děti odpočinuly. Skutečnost je taková, že vedoucí spí jako zabití a děti vesele boří hotel.

Ale nakonec každý kurz doběhne do konce a máme- li štěstí, nevrací se nás ani méně ani více (i když na to se většinou přijde až s určitým časovým odstupem).

Přesto se i po spoustě podobných zážitků můžete dočkat překvapení. Nikdy asi nezapomenu na jistou Gábinku ze soukromé střední školy, která si na kurz do Rakouska vzala 300 amerických dolarů a hrozně se divila, že si za ně nemůže koupit permanentku... .