Přečtěte si první ukázku z právě vycházející knihy Neuvěřitelné příhody z hor / Nahoru můžeš, dolů musíš. Knihu lze objednávat zde: http://www.albatrosmedia.cz/tituly/37346813/neuveritelne-prihody-z-hor/ Pěkní čtení! Autor.
Kamily první sprosté slovo
Kamila byla éterická bytost. Na cestách s námi ani tak nechodila, jako se spíše vznášela. Tu si utrhla ostružinku, tu borůvku, pohladila květinku, objala strom. Vlasy ji povlávaly kolem hlavy, jakoby je neustále čechral větřík. Její mléčná pleť při doteku slunka lehce červenala a vyskakovaly drobné pihy rozeseté po tváři jako hvězdy na noční obloze. Po světě chodila s lehce zasněným výrazem a na tváři jí pohrával hřejivý úsměv. Lidé v jejím okolí se stávali lepšími a zvěř jsme museli odhánět holemi, jak se chtěla nechat pohladit.
Toho roku jsme se ocitli ve slavné vsi na ukrajinské Koločavě. Spisovatel Ivan Olbracht sem zasadil svůj nejslavnější příběh o loupežníkovi Nikolaji Šuhajovi. Za odměnu mu místní zasadili bystu na zahradu místní školy a dle jejího výrazu, nebyl spisovatel rád.
Již jsme prošli první nádhernou Poloninu Svidovec a v Koločavě jsme potřebovali hlavně doplnit jídlo na druhou z nich- Poloninu Krásnou. Tyto Poloniny jsou i v rámci ostatních hor a zemí specifické. Jedná se o dlouhé hřebeny, které jsou na úbočích zarostlé hustými lesy, ale samotné hřebeny jsou obnažené a zůstávají zde pouze louky. Cesta se spíše houpá, než aby zlobila příkrými srázy, a výhledy jsou na všechny strany úchvatné.
Nás ale v Koločavě potkal nečekaný problém- vůbec nikoho jsme zde nemohli najít. Všechny dveře byly zavřené a nikde ani živáčka. Teprve kolem poledne se proti nám vypotácela postava jakési ženy, která dle svých slov: „V létě uklízí v místní škole a přes rok zde učí chemii.“ Díky ní jsme se i dozvěděli prostý důvod, proč ve vsi nikdo není. Den předtím měl svátek Ivan. A jelikož polovina mužské populace na Ukrajině je Ivan, znamená to, že se po tomto svátku na další dva dny život zastaví a buď se slaví, nebo vyspává.
Paní nás vzala do místního muzea věnovaného onomu jedinému slavnému rodákovi, zdejší expozice by však dokázala rozplakat patrně i jeho největšího fanouška. Paní naštěstí měla klíč i od místní prodejny potravin, takže jsme nemuseli čekat, až se probere starosta, kterému shodou náhod patřila. Ta prodejna, ne ta paní.
Nakoupili jsme spoustu jídla na další přechod. Alkohol jsme koupit nemohli, ten byl vyprodán včetně vod po holení. Na Ukrajině se zjevně oslavy berou vážně. Dáša s Kamilou ale ještě chtěly koupit něco jiného než obligátní chleba, rýži, sýr a kečup. Zjevně se jim nelíbila naše zábava posledních dnů, kdy nám docházelo všechno jídlo a tak se hrály soutěže typu: Která věc zplesniví poslední? (vyhrál tavený sýr o den před chlebem), či: Jak nejlépe sundat plíseň z chleba? (druhou stranou lžičky). Po dlouhém vyjednávání, během kterého paní usnula na kase, se rozhodly koupit dvacet vajíček, že je budeme mít k večeři. Krosny byly narvané k prasknutí, a tak je Kamila musela nést ještě s jablky v igelitce v ruce. Rozloučili jsme se tedy s paní, které se zjevně ulevilo, že už jdeme pryč, a opustili Koločavu, jejíž obyvatele čekal den plný bolesti a utrpení.
Značka- pokud tedy někdy nějaká byla- zmizela přibližně půl kilometru za Koločavou. Na to jsme ale byli zvyklí a tentokrát to ani nevadilo. Přechod Polonin vede po hřebenu, stačilo si tedy vybrat ten nejvyšší a vystoupat na něj lesem. S čím jsme ale nepočítali, byl močál, který se rozprostíral mezi námi a lesem na úpatí. Jak jsme si vyzkoušeli, přeskakování vody a propadání do bahna s narvanou krosnou na zádech přestane člověka bavit přibližně po půl minutě. Dostat se přes toto místo nás stálo spoustu sil, hlavně těch psychických. Částečně jsme se brodili, částečně klouzali a hlavně propadali bahnem. Když jsme se konečně vymotali, byla hlavní barvou našich oděvů hnědá. PJ, který uklouzl kousek před koncem, měl za uchem lopouch a v očích šílený výraz. Vedoucí Kuře již nebylo vesele žlutě oranžové, ale vypadalo jako malá hnědá nutrie po zásahu elektrickým proudem.
.... pokračování v knize.
